Židovství je pro mne především lidství (psáno pro sborník "Jestli mám zemřít, ať je z toho příběh")

 

Editorka sborníku mne požádala, abych popsala svou cestu k podpoře pro-palestinského hnutí.  Vzhledem k mému původu se může můj kritický postoj k Izraeli jevit jako překvapivý. Jsem dcerou židovské mámy, která byla v roce 1939 zachráněna sirem Nicholasem Wintonem. Ráda bych vám skrze vyprávění svého životního příběhu ukázala, že právě pro mé židovství stojím na straně kritiků Izraele.

 

Minulost

Naše rodina nebyla v žádném ohledu náboženská. Ač si dodnes myslím, že můj otec měl hluboce náboženskou duši, oba se považovali za ateisty až do konce svých dnů. Zato byli oba jednoznačně přesvědčenými humanisty a demokraty. Židovství patřilo tak nějak k mému osudu, Izrael byl pro mne něco jako vzdálený domov či země, kam se jednou chci podívat. Můj vztah k němu nebyl náboženský ani vlastenecký, ale identitářský a blízký, vlastně velmi osobní. Bylo to místo, o kterém jsem snila, že se tam někdy podívám. 

To se mi podařilo brzy po roce 1989 - a můj dojem byl skutečně dechberoucí. Miluji vůně teplých krajů. Jeruzalém byl pro mne nádechem. Bloudila jsem mezi starověkými hradbami, nasávala vzduch, prolézala bazáry. Poněkud mi zatrnulo nad náboženským turismem všeho druhu, tak jsem chodila snít do zahrad, kterých je v Jeruzalémě - navzdory chabým zásobám vody, ale s vědomím, co umí vedro – vlastně docela dost. A, samozřejmě, ptala se sama sebe co vlastně židovství pro mne znamená. 

Možná právě díky židovskému původu, ale taky prostě z podstaty, jsem spíš Evropanka než Češka, víc člověk než příslušnice. Stejně to mám s církvemi. Mým Bohem – braným velmi vážně – je jakási podstata Vesmíru, kterou by buddhisté pojmenovali jako Vědomí, ale každopádně Velké Tajemství, jehož přítomnost cítím ve všech náboženstvích i v nejbanálnějších činech běžného dne. Touha... a tajemství, které ji zažíhá.

Rodinně mělo židovství v mém životě zvláštní postavení. Na jednu stranu silný tlak na rodinnou soudržnost, který je v židovských rodinách obvyklý. Na druhou stranu jsem každého člena rodiny viděla v životě tak dvakrát, třikrát. Příbuzní byli spíš postavy z fantazie než reální lidé. Žili v různých koutech za železnou oponou, která padla, když mi bylo 28 let. Má matka trpěla psychickou chorobou, jejíž kořeny sahaly do dětství, a která se prudce zhoršila, když jsme žili v Anglii, kde trávila dětství v hrůze, co se stalo s jejími rodiči– vzpomínky ožily, s nimi i neurózy a později i psychotické paranoidní stavy. Bohužel ji nikdy nedonutily k tomu, aby s nimi hlouběji pracovala. Zůstaly jako hrozivá tabu za scénou. Řekla bych, že ve mně vytvořily bdělou ostražitost k politické situaci, která přetrvává dodnes. A taky trochu identitářský vztah k utrpení. 

Z první návštěvy Izraele jsem tedy odjížděla s romantickou představou vzdálené domoviny, koutu světa, kam bych třeba jednou mohla patřit,  což kvůli životu v sovětském satelitu do té doby nebylo možné.

Teprve tehdy se i moje máma dozvěděla víc o vlastní záchraně, o úloze sira Nicholase Wintona a objevila i několik přátel z dětství v Anglii. Šedá hmota rodinných dějin nabírala konkrétní obrysy. Izrael čím dál víc nabýval podobu něčeho známého, blízkého, stával se čím dál víc součástí mé vlastní citové historie. 

V těchto letech jsem s nadějí sledovala vývoj Dohod z Osla, s hrůzou násilí, které následovalo po masakru v Jeskyni patriarchů.  Myslím ale, že jsem si stále nedovedla představit rozměry situace,  přesto, že jsem už cíleně vyhledávala  zdroje (v anglickém jazyce, v češtině v té době nebylo skoro nic). Pořád jsem situaci viděla víc jako boje extrémistů než násilí páchané státem. Neuvědomovala jsem si komplexitu a míru bezmoci, které jsou Palestinci vystaveni, a asi jsem to neprožívala o moc osobněji než jiné dějinné události. 

Vražda Jicchaka Rabina mě vyděsila, ale zároveň jsem ji (aspoň v prvních dnech) považovala za „okamžik rozhodnutí“. „Teď se Izrael rozhodne, že extrémisté z osad nemohou tvořit jeho dějiny, situace se vyjasní. Když už se to stalo, aspoň to vytvoří obrat,“doufala jsem.  Chvíli to tak i vypadalo, ale ... 

Podruhé jsem Izrael navštívila v roce 1996, rok po smrti Jicchaka Rabina. Ráda jsem využila možnosti pobýt s izraelskými přáteli přátel a s nimi jsem se dostala mezi tehdejší studenty jeruzalémské univerzity. Tam jsem se také začala dozvídat mnoho z toho, co jsem moc vědět nechtěla. Smutně jsem poslouchala příběhy z Palestinských území, která i místní lidé nazývali “okupovaná”. A podle všeho adekvátně. Romantické představy začaly nabývat reálné obrysy a zároveň s tím se, tentokrát palčivěji, vrátila otázka po vlastních kořenech a jejich dědictví. 

Mé další setkání s odkazem sira Wintona proběhlo v Praze. V roce 2015 začaly z budapešťského hlavního nádraží prosakovat zprávy, že v jeho útrobách se shromažďuje množství imigrantů ze zemí Blízkého východu a ze subsaharské Afriky. S několika přítelkyněmi jsme usoudily, že situace se zákonitě přesune sem, a rozhodly se, že zkusíme sehnat peníze a vydáme se na pražské Hlavní nádraží. Večer jsem měla v plánu navštívit literární večer časopisu Tvar. Při zahájení jsem vysvětlila situaci a požádala přítomné o přispění. Podařilo se mi získat první dotaci na Iniciativu Hlavák a s utrženými několika tisíci jsem se vydala na Hlavní nádraží v Praze. 

Stála jsem na prvním nástupišti na Hlavním nádraží proti soše sira Nicholase Wintona od Flor Kentové a dobře věděla, proč jsem tady. Najednou to všechno dávalo smysl. Jestli existuje nějaký závazek nebo dědictví plynoucí z osudů, které předcházely mé narození, vychází z toho, že někde uvnitř sebe až příliš dobře vím, co je uprchlictví, co je nebezpečí fašistické politiky a hrůzy dehumanizace.  A taky vím, kde se rodí. 

Má identifikace s židovstvím získávala jasné obrysy a smysl, ne však identifikace s Izraelem. Ve vztahu k němu začaly vyskakovat  čím dál bolestivější otázky. Je opravdu možné, že ti, kdo mají za sebou onu hrůznou skutečnost, kdo znají tragickou situaci zevnitř, ji připravují jiným? Je možné, že Izrael, jehož založení bylo příslibem, že tohle se už nikdy nebude opakovat, má různé zákony pro lidi dvou národů? Že Izrael, můj vysněný Izrael, vytváří apartheid? 

V té době už jsem věděla mnoho o posttraumatech a problémech druhé generace. I o tom, jak dítě vyrostlé v násilném prostředí má tendenci vidět svět jako místo, kde je násilí  funkčním přesvědčovacím prostředkem, a trpí paranoiou, kterou ostatně trpěla i moje máma. Logicky jsem si uvědomovala, že společné živení traumatu  s sebou násilí a tendenci k pocitu ohrožení nutně přináší. V té době už bylo jasné, že izraelská pravice trauma využívá a záměrně přiživuje. Racionální vysvětlení bylo nasnadě, ale vše ve mně se podobným úvahám bránilo. Niterný boj o přiznání si této skutečnosti trval několik let. 

Výstavbu zdi kolem Západního břehu jsem ještě stále chápala, i když jsem byla kritická k tomu, kudy vedla. Na jednu stranu jsem rozuměla její výstavbě na ochranu Izraelců, na druhé už bylo jasné, že při její stavbě byl ukrojen i další kus palestinského území. Izraelci včetně osadníků Gazu opustili, ale celá oblast Gazy a Západního břehu zůstala závislá na dodávkách z Izraele. Celé to bylo divné a já už jsem si příliš nenalhávala, co to způsobuje a jaké jsou skutečné cíle.  

Když na Nový rok 2008/2009 vypukla operace Lité olovo a začaly se šířit zvěsti o tom, že Izrael v Gaze používá bílý fosfor, přistihla jsem se, že jsem ochotna tomu věřit a že by mě to vlastně ani tolik nepřekvapilo. 

Někdy v té době (kdy už mé názory nabývaly čím dál jasnějších podob a netajila jsem se s nimi), jsem se setkala s dalším fenoménem, který provází izraelské kampaně – byla jsem označena za „self-hating Jew“ (sebe-nenávidějící Židovku). Skutečnost, nad kterou by člověk měl tendenci mávnout rukou, jako nad mnoha jinými snahami o bagatelizaci či „psychologické vysvětlování“ zdrojů mých názorů. Kupodivu to ve mně mělo odezvu – zjistila jsem, že chci, ba možná i musím, se ke svému stanovisku přihlásit veřejně. Cítila jsem se manipulovaná, vkormidlovaná do odpovědnosti za něco, co se mi vůbec nelíbilo. Měla jsem povinně adorovat stát, u nějž jsem měla akutní pocit, že se lidským právům jen vysmívá. Pocit, který jsem dobře znala z dob nedávno minulých, a k němuž jsem se opravdu nechtěla vracet. 

Snaha Izraele o protlačení tzv. Definice antisemitismu z dílny IHRA  (Mezinárodní aliance paměti Holocaustu) do justičních systémů evropských zemí v roce 2020 byla pro mne asi poslední kapkou. Plíživost, s níž se izraelská propaganda pokoušela (v mnoha případech, včetně ČR, úspěšně) vnutit do Evropy zákony, podle nichž je antisemitismem i prostá kritika státu Izrael mě odpuzovala a odpuzuje dodnes. A dodnes je mi záhadou, jestli argumentům, že v Evropě antisemitismus roste, a proto nesmíme Izrael kritizovat, někdo skutečně věří. Dnes je možná čas položit si otázku čemu všemu (včetně růstu evropského antisemitismu)  se dalo včasnou kritikou předejít. 

Každopádně mě právě hasbara (izraelská propaganda) přivedla k tomu, že to, co se v Izraeli děje, skutečně je taky moje záležitost  a nasměrovala mě k tomu, že jsem začala cíleně hledat Židy, kteří nesouhlasí s izraelskou okupací a apartheidem. V zahraničí už v té době existovaly iniciativy a organizace Židů proti apartheidu, a později jsme je založily i v Čechách. 

Ve druhé polovině roku 2018 tak vznikla iniciativa „Židé za spravedlivý mír“. Velmi brzy se začalo ukazovat, že míra nechuti k probíhajícím hrůzám se mezi členy nekompatibilně různí. Vedlo to k tomu, že jsme se s několika názorově bližšími odštěpili a vytvořili „Židovský hlas solidarity“. Iniciativu, která pracuje dodnes nejen v oblasti podpory palestinského hnutí k osamostatnění, ale i v modernizování židovských tradic, propagaci židovské a jidiš literatury i dějin. Mám ráda ta setkání nad židovskými tradicemi v okruhu těch, kteří v nich chtějí hledat to hezké. To, co je pro život, pro spravedlnost i pro zábavu. Hravost nezatíženou musem, která tradici ctí, a proto ji obrací k současnosti. 

Poměry v „zaslíbené“ zemi se dále zhoršovaly. Dlouhé období vlád Netanjahua se stále rušilo a znovu vracelo, bylo čím dál jasnější, že Izrael je v sociální i politické krizi a že tam vzniká něco, co až příliš připomíná teokracii a každé další volby, (a že jich v té době bylo), o něco víc vyzdvihly extrémně pravicové strany a politiky. 

Od počátku roku 2023 (v prosinci 2022 přebrala vedení v Izraeli vláda Netanjahua ve spojení s otevřenými náboženskými i nacionalistickými extrémisty) napětí neustále stoupalo. Vláda záměrně podporovala osadnické násilí a, aspoň odsud, z dálky, to budilo dojem, že chce druhou stranu vyprovokovat k akci. Zároveň však docházelo k demonstracím proti vládě, která se snažila uvést do chodu justiční reformu, u níž se už nedalo přehlédnout, že pohřbívá zbytky demokracie v Izraeli. 

Přítomnost

V říjnu 2023 měl Netanjahu přijet do Prahy. Když přišla zpráva o tom, co se 7. října odehrálo v okolí Gazy, byli jsme nachystáni na protestní demonstraci. V noci útoku jsem psala protestní řeč namířenou proti návštěvě Netanjahua v Čechách . První reakcí byl šok. Fakt, že se útok udál, mne tolik nepřekvapil. Napětí stoupalo již delší dobu, bylo jasné, že něco přijde. Vzhledem k chystané smlouvě Izraele s okolními státy, která problém Palestiny obcházela, se to něco muselo odehrát v nejbližší době. Jeho sílu, rozměry a protržení blokády jsem si ale nepředstavovala ani ve snu. 

První dny bylo ve mně ticho – soucit se všemi stranami se mísil se vztekem na všechny strany konfliktu. “Kruci!” Před útokem jsem trochu doufala, že už Netanjahu překročil Rubikon. Doufala jsem, že se Izraelci probudí a zbaví se své vlády, kterou jsem v té době už viděla jako bandu šílenců schopných čehokoli a občany Izraele jako jejich rukojmí. Brzy po útoku se objevily dohady, nakolik Netanjahu o útoku věděl a nechal ho být. Ve vzduchu visely konspirační teorie, zda v něm vládní činitelé neměli sami prsty. Ať už to bylo jakkoliv, Bibi rychle pochopil, že situace mu může pomoci svůj konec alespoň odsunout, když ne zvrátit. 

A začal boj extrémistických skupin. Představa, že to, co se v Gaze odehrává od října 2023 dodnes, provádí pravidelná armáda jakéhokoliv státu, je pro mne tak nějak nepřijatelná. Miliony lidí bombardovaných v prostoru, z něhož není úniku, vražděných s pomocí zaměřovacích technik AI v civilních domech, to není jen válečný zločin. To je šílenství, do kterého se zapletl celý národ. Nebo šílenství, do něhož byl celý národ zapleten. 

Marně se snažím představit si, co bude dál.  Je Netanjahu ochoten zničit kredit Izraele tak dokonale, že zatáhne do konfliktu další země a rozpoutá regionální válku? Po středečním útoku v Damašku se zdá, že je to při nejmenším možné.  Děsí mě představa, že dějiny si připíší další příběh o válce, která započala vydíráním několika nacionalistických cvoků, kterému se Evropa a USA nedokázali ubránit. 

 

Budoucnost

Věřím v existenci genia locci a genius locci této země je ohromující. Země, kde vznikala velká Abrahamovská náboženství, která mocně ovlivnila a stále ovlivňují skoro celý svět, je svým způsobem původem mnoha atributů současného světa. A současný Izrael nese ve svém vzniku na jedné straně pečeť kolonialismu (doufejme, že jeho poslední fáze) a na druhé holocaustu. Černočerné svědomí euro-americké kultury na všech stranách. Ale to je snad zároveň možnost se ke své vlastní minulosti postavit, s pomocí OSN a mírových jednotek umožnit příměří, odsoudit viníky a zahájit jednání o dalším vývoji. V nynější situaci je to víc sen než pravděpodobnost, ale jsem přesvědčená, že historie konfliktu Izraele a Palestiny je součástí letité historie, která si v mnoha aspektech žádá změnu, aby uvolnila místo historii dalšího tisíciletí. 

Poznámka:  Všechna zde použitá a zmíněná fakta mi byla jen materiálem pro mapování vnitřní cesty, kterou jsem vykonala. Mnoho jich tedy chybí, ne vždy jsou použita v dějinném sledu, v němž se udála, ale všechna sehrála svou roli v mém osobním niterném boji mezi příslušností k původu a člověčenstvím, v němž jsem došla k tomu, že židovství je pro mě především vědění o utrpení a snaha mu předcházet.