Židovství je pro mne především lidství (psáno pro sborník "Jestli mám zemřít, ať je z toho příběh")

 

Editorka sborníku mne požádala, abych popsala svou cestu k podpoře pro-palestinského hnutí.  Vzhledem k mému původu se může můj kritický postoj k Izraeli jevit jako překvapivý. Jsem dcerou židovské mámy, která byla v roce 1939 zachráněna sirem Nicholasem Wintonem. Ráda bych vám skrze vyprávění svého životního příběhu ukázala, že právě pro mé židovství stojím na straně kritiků Izraele.

 

Minulost

Naše rodina nebyla v žádném ohledu náboženská. Ač si dodnes myslím, že můj otec měl hluboce náboženskou duši, oba se považovali za ateisty až do konce svých dnů. Zato byli oba jednoznačně přesvědčenými humanisty a demokraty. Židovství patřilo tak nějak k mému osudu, Izrael byl pro mne něco jako vzdálený domov či země, kam se jednou chci podívat. Můj vztah k němu nebyl náboženský ani vlastenecký, ale identitářský a blízký, vlastně velmi osobní. Bylo to místo, o kterém jsem snila, že se tam někdy podívám. 

To se mi podařilo brzy po roce 1989 - a můj dojem byl skutečně dechberoucí. Miluji vůně teplých krajů. Jeruzalém byl pro mne nádechem. Bloudila jsem mezi starověkými hradbami, nasávala vzduch, prolézala bazáry. Poněkud mi zatrnulo nad náboženským turismem všeho druhu, tak jsem chodila snít do zahrad, kterých je v Jeruzalémě - navzdory chabým zásobám vody, ale s vědomím, co umí vedro – vlastně docela dost. A, samozřejmě, ptala se sama sebe co vlastně židovství pro mne znamená. 

Možná právě díky židovskému původu, ale taky prostě z podstaty, jsem spíš Evropanka než Češka, víc člověk než příslušnice. Stejně to mám s církvemi. Mým Bohem – braným velmi vážně – je jakási podstata Vesmíru, kterou by buddhisté pojmenovali jako Vědomí, ale každopádně Velké Tajemství, jehož přítomnost cítím ve všech náboženstvích i v nejbanálnějších činech běžného dne. Touha... a tajemství, které ji zažíhá.

Rodinně mělo židovství v mém životě zvláštní postavení. Na jednu stranu silný tlak na rodinnou soudržnost, který je v židovských rodinách obvyklý. Na druhou stranu jsem každého člena rodiny viděla v životě tak dvakrát, třikrát. Příbuzní byli spíš postavy z fantazie než reální lidé. Žili v různých koutech za železnou oponou, která padla, když mi bylo 28 let. Má matka trpěla psychickou chorobou, jejíž kořeny sahaly do dětství, a která se prudce zhoršila, když jsme žili v Anglii, kde trávila dětství v hrůze, co se stalo s jejími rodiči– vzpomínky ožily, s nimi i neurózy a později i psychotické paranoidní stavy. Bohužel ji nikdy nedonutily k tomu, aby s nimi hlouběji pracovala. Zůstaly jako hrozivá tabu za scénou. Řekla bych, že ve mně vytvořily bdělou ostražitost k politické situaci, která přetrvává dodnes. A taky trochu identitářský vztah k utrpení. 

Z první návštěvy Izraele jsem tedy odjížděla s romantickou představou vzdálené domoviny, koutu světa, kam bych třeba jednou mohla patřit,  což kvůli životu v sovětském satelitu do té doby nebylo možné.

Teprve tehdy se i moje máma dozvěděla víc o vlastní záchraně, o úloze sira Nicholase Wintona a objevila i několik přátel z dětství v Anglii. Šedá hmota rodinných dějin nabírala konkrétní obrysy. Izrael čím dál víc nabýval podobu něčeho známého, blízkého, stával se čím dál víc součástí mé vlastní citové historie. 

V těchto letech jsem s nadějí sledovala vývoj Dohod z Osla, s hrůzou násilí, které následovalo po masakru v Jeskyni patriarchů.  Myslím ale, že jsem si stále nedovedla představit rozměry situace,  přesto, že jsem už cíleně vyhledávala  zdroje (v anglickém jazyce, v češtině v té době nebylo skoro nic). Pořád jsem situaci viděla víc jako boje extrémistů než násilí páchané státem. Neuvědomovala jsem si komplexitu a míru bezmoci, které jsou Palestinci vystaveni, a asi jsem to neprožívala o moc osobněji než jiné dějinné události. 

Vražda Jicchaka Rabina mě vyděsila, ale zároveň jsem ji (aspoň v prvních dnech) považovala za „okamžik rozhodnutí“. „Teď se Izrael rozhodne, že extrémisté z osad nemohou tvořit jeho dějiny, situace se vyjasní. Když už se to stalo, aspoň to vytvoří obrat,“doufala jsem.  Chvíli to tak i vypadalo, ale ... 

Podruhé jsem Izrael navštívila v roce 1996, rok po smrti Jicchaka Rabina. Ráda jsem využila možnosti pobýt s izraelskými přáteli přátel a s nimi jsem se dostala mezi tehdejší studenty jeruzalémské univerzity. Tam jsem se také začala dozvídat mnoho z toho, co jsem moc vědět nechtěla. Smutně jsem poslouchala příběhy z Palestinských území, která i místní lidé nazývali “okupovaná”. A podle všeho adekvátně. Romantické představy začaly nabývat reálné obrysy a zároveň s tím se, tentokrát palčivěji, vrátila otázka po vlastních kořenech a jejich dědictví. 

Mé další setkání s odkazem sira Wintona proběhlo v Praze. V roce 2015 začaly z budapešťského hlavního nádraží prosakovat zprávy, že v jeho útrobách se shromažďuje množství imigrantů ze zemí Blízkého východu a ze subsaharské Afriky. S několika přítelkyněmi jsme usoudily, že situace se zákonitě přesune sem, a rozhodly se, že zkusíme sehnat peníze a vydáme se na pražské Hlavní nádraží. Večer jsem měla v plánu navštívit literární večer časopisu Tvar. Při zahájení jsem vysvětlila situaci a požádala přítomné o přispění. Podařilo se mi získat první dotaci na Iniciativu Hlavák a s utrženými několika tisíci jsem se vydala na Hlavní nádraží v Praze. 

Stála jsem na prvním nástupišti na Hlavním nádraží proti soše sira Nicholase Wintona od Flor Kentové a dobře věděla, proč jsem tady. Najednou to všechno dávalo smysl. Jestli existuje nějaký závazek nebo dědictví plynoucí z osudů, které předcházely mé narození, vychází z toho, že někde uvnitř sebe až příliš dobře vím, co je uprchlictví, co je nebezpečí fašistické politiky a hrůzy dehumanizace.  A taky vím, kde se rodí. 

Má identifikace s židovstvím získávala jasné obrysy a smysl, ne však identifikace s Izraelem. Ve vztahu k němu začaly vyskakovat  čím dál bolestivější otázky. Je opravdu možné, že ti, kdo mají za sebou onu hrůznou skutečnost, kdo znají tragickou situaci zevnitř, ji připravují jiným? Je možné, že Izrael, jehož založení bylo příslibem, že tohle se už nikdy nebude opakovat, má různé zákony pro lidi dvou národů? Že Izrael, můj vysněný Izrael, vytváří apartheid? 

V té době už jsem věděla mnoho o posttraumatech a problémech druhé generace. I o tom, jak dítě vyrostlé v násilném prostředí má tendenci vidět svět jako místo, kde je násilí  funkčním přesvědčovacím prostředkem, a trpí paranoiou, kterou ostatně trpěla i moje máma. Logicky jsem si uvědomovala, že společné živení traumatu  s sebou násilí a tendenci k pocitu ohrožení nutně přináší. V té době už bylo jasné, že izraelská pravice trauma využívá a záměrně přiživuje. Racionální vysvětlení bylo nasnadě, ale vše ve mně se podobným úvahám bránilo. Niterný boj o přiznání si této skutečnosti trval několik let. 

Výstavbu zdi kolem Západního břehu jsem ještě stále chápala, i když jsem byla kritická k tomu, kudy vedla. Na jednu stranu jsem rozuměla její výstavbě na ochranu Izraelců, na druhé už bylo jasné, že při její stavbě byl ukrojen i další kus palestinského území. Izraelci včetně osadníků Gazu opustili, ale celá oblast Gazy a Západního břehu zůstala závislá na dodávkách z Izraele. Celé to bylo divné a já už jsem si příliš nenalhávala, co to způsobuje a jaké jsou skutečné cíle.  

Když na Nový rok 2008/2009 vypukla operace Lité olovo a začaly se šířit zvěsti o tom, že Izrael v Gaze používá bílý fosfor, přistihla jsem se, že jsem ochotna tomu věřit a že by mě to vlastně ani tolik nepřekvapilo. 

Někdy v té době (kdy už mé názory nabývaly čím dál jasnějších podob a netajila jsem se s nimi), jsem se setkala s dalším fenoménem, který provází izraelské kampaně – byla jsem označena za „self-hating Jew“ (sebe-nenávidějící Židovku). Skutečnost, nad kterou by člověk měl tendenci mávnout rukou, jako nad mnoha jinými snahami o bagatelizaci či „psychologické vysvětlování“ zdrojů mých názorů. Kupodivu to ve mně mělo odezvu – zjistila jsem, že chci, ba možná i musím, se ke svému stanovisku přihlásit veřejně. Cítila jsem se manipulovaná, vkormidlovaná do odpovědnosti za něco, co se mi vůbec nelíbilo. Měla jsem povinně adorovat stát, u nějž jsem měla akutní pocit, že se lidským právům jen vysmívá. Pocit, který jsem dobře znala z dob nedávno minulých, a k němuž jsem se opravdu nechtěla vracet. 

Snaha Izraele o protlačení tzv. Definice antisemitismu z dílny IHRA  (Mezinárodní aliance paměti Holocaustu) do justičních systémů evropských zemí v roce 2020 byla pro mne asi poslední kapkou. Plíživost, s níž se izraelská propaganda pokoušela (v mnoha případech, včetně ČR, úspěšně) vnutit do Evropy zákony, podle nichž je antisemitismem i prostá kritika státu Izrael mě odpuzovala a odpuzuje dodnes. A dodnes je mi záhadou, jestli argumentům, že v Evropě antisemitismus roste, a proto nesmíme Izrael kritizovat, někdo skutečně věří. Dnes je možná čas položit si otázku čemu všemu (včetně růstu evropského antisemitismu)  se dalo včasnou kritikou předejít. 

Každopádně mě právě hasbara (izraelská propaganda) přivedla k tomu, že to, co se v Izraeli děje, skutečně je taky moje záležitost  a nasměrovala mě k tomu, že jsem začala cíleně hledat Židy, kteří nesouhlasí s izraelskou okupací a apartheidem. V zahraničí už v té době existovaly iniciativy a organizace Židů proti apartheidu, a později jsme je založily i v Čechách. 

Ve druhé polovině roku 2018 tak vznikla iniciativa „Židé za spravedlivý mír“. Velmi brzy se začalo ukazovat, že míra nechuti k probíhajícím hrůzám se mezi členy nekompatibilně různí. Vedlo to k tomu, že jsme se s několika názorově bližšími odštěpili a vytvořili „Židovský hlas solidarity“. Iniciativu, která pracuje dodnes nejen v oblasti podpory palestinského hnutí k osamostatnění, ale i v modernizování židovských tradic, propagaci židovské a jidiš literatury i dějin. Mám ráda ta setkání nad židovskými tradicemi v okruhu těch, kteří v nich chtějí hledat to hezké. To, co je pro život, pro spravedlnost i pro zábavu. Hravost nezatíženou musem, která tradici ctí, a proto ji obrací k současnosti. 

Poměry v „zaslíbené“ zemi se dále zhoršovaly. Dlouhé období vlád Netanjahua se stále rušilo a znovu vracelo, bylo čím dál jasnější, že Izrael je v sociální i politické krizi a že tam vzniká něco, co až příliš připomíná teokracii a každé další volby, (a že jich v té době bylo), o něco víc vyzdvihly extrémně pravicové strany a politiky. 

Od počátku roku 2023 (v prosinci 2022 přebrala vedení v Izraeli vláda Netanjahua ve spojení s otevřenými náboženskými i nacionalistickými extrémisty) napětí neustále stoupalo. Vláda záměrně podporovala osadnické násilí a, aspoň odsud, z dálky, to budilo dojem, že chce druhou stranu vyprovokovat k akci. Zároveň však docházelo k demonstracím proti vládě, která se snažila uvést do chodu justiční reformu, u níž se už nedalo přehlédnout, že pohřbívá zbytky demokracie v Izraeli. 

Přítomnost

V říjnu 2023 měl Netanjahu přijet do Prahy. Když přišla zpráva o tom, co se 7. října odehrálo v okolí Gazy, byli jsme nachystáni na protestní demonstraci. V noci útoku jsem psala protestní řeč namířenou proti návštěvě Netanjahua v Čechách . První reakcí byl šok. Fakt, že se útok udál, mne tolik nepřekvapil. Napětí stoupalo již delší dobu, bylo jasné, že něco přijde. Vzhledem k chystané smlouvě Izraele s okolními státy, která problém Palestiny obcházela, se to něco muselo odehrát v nejbližší době. Jeho sílu, rozměry a protržení blokády jsem si ale nepředstavovala ani ve snu. 

První dny bylo ve mně ticho – soucit se všemi stranami se mísil se vztekem na všechny strany konfliktu. “Kruci!” Před útokem jsem trochu doufala, že už Netanjahu překročil Rubikon. Doufala jsem, že se Izraelci probudí a zbaví se své vlády, kterou jsem v té době už viděla jako bandu šílenců schopných čehokoli a občany Izraele jako jejich rukojmí. Brzy po útoku se objevily dohady, nakolik Netanjahu o útoku věděl a nechal ho být. Ve vzduchu visely konspirační teorie, zda v něm vládní činitelé neměli sami prsty. Ať už to bylo jakkoliv, Bibi rychle pochopil, že situace mu může pomoci svůj konec alespoň odsunout, když ne zvrátit. 

A začal boj extrémistických skupin. Představa, že to, co se v Gaze odehrává od října 2023 dodnes, provádí pravidelná armáda jakéhokoliv státu, je pro mne tak nějak nepřijatelná. Miliony lidí bombardovaných v prostoru, z něhož není úniku, vražděných s pomocí zaměřovacích technik AI v civilních domech, to není jen válečný zločin. To je šílenství, do kterého se zapletl celý národ. Nebo šílenství, do něhož byl celý národ zapleten. 

Marně se snažím představit si, co bude dál.  Je Netanjahu ochoten zničit kredit Izraele tak dokonale, že zatáhne do konfliktu další země a rozpoutá regionální válku? Po středečním útoku v Damašku se zdá, že je to při nejmenším možné.  Děsí mě představa, že dějiny si připíší další příběh o válce, která započala vydíráním několika nacionalistických cvoků, kterému se Evropa a USA nedokázali ubránit. 

 

Budoucnost

Věřím v existenci genia locci a genius locci této země je ohromující. Země, kde vznikala velká Abrahamovská náboženství, která mocně ovlivnila a stále ovlivňují skoro celý svět, je svým způsobem původem mnoha atributů současného světa. A současný Izrael nese ve svém vzniku na jedné straně pečeť kolonialismu (doufejme, že jeho poslední fáze) a na druhé holocaustu. Černočerné svědomí euro-americké kultury na všech stranách. Ale to je snad zároveň možnost se ke své vlastní minulosti postavit, s pomocí OSN a mírových jednotek umožnit příměří, odsoudit viníky a zahájit jednání o dalším vývoji. V nynější situaci je to víc sen než pravděpodobnost, ale jsem přesvědčená, že historie konfliktu Izraele a Palestiny je součástí letité historie, která si v mnoha aspektech žádá změnu, aby uvolnila místo historii dalšího tisíciletí. 

Poznámka:  Všechna zde použitá a zmíněná fakta mi byla jen materiálem pro mapování vnitřní cesty, kterou jsem vykonala. Mnoho jich tedy chybí, ne vždy jsou použita v dějinném sledu, v němž se udála, ale všechna sehrála svou roli v mém osobním niterném boji mezi příslušností k původu a člověčenstvím, v němž jsem došla k tomu, že židovství je pro mě především vědění o utrpení a snaha mu předcházet.  

Zasnít se považuji za spásný čin (rozhovor s časopisem PROSTOR)

V roce 1968, v sedmi letech, jste odjela s rodiči do Londýna, kde Váš otec filozof Mojmír Hrbek dostal stipendium. Předpokládám, že to nebyla emigrace – o to stipendium bylo zažádáno už déle nebo úmysl byl, a jen shoda politických okolností směřovala k tomu, odjet právě v roce 68. Přesto byl Váš otec vyhozen z filozofické fakulty UK ještě za pobytu v Anglii. Jak to vedení FF UK zdůvodnilo?

Kdy byla cesta dohodnuta nevím. Otec byl vyzván k návratu, ale v první fázi odmítl, to bylo, myslím, důvodem vyhazovu. Ale po pravdě řečeno, z té doby toho moc nevím.

Jako největší rozdíl mezi životem v Anglii a v Československu jste prý vnímala (a to bylo samozřejmě dáno věkem) jiný přístup k dětem. Můžete prosím uvedený „všeshrnující bonmot“, že děti tam nemusely sedět rovně v lavici doplnit nějakým „širokoúhlejším“ pohledem, jak Vás tato poměrně radikální změna prostředí, zakoušená po tři roky, ovlivnila?

A potom – návrat do už „normalizačního“ Československa, to musel být dost šok. Jak se tomu dalo v 11 letech čelit?

. Tady jsem před odjezdem školu neznala, takže rozdíl jsem prožívala až při návratu. Návrat byl skutečně složitý, měla jsem potíže nejen se školou, ale do jisté míry i s jazykem. Byla jsem zvyklá se v hodině zvednout a jít na druhý konec třídy, myslím, že i v Paměti národa jsem zmiňovala tu neuvěřitelnou českou úču, která mně pořád známkovala krasopis – ale v Anglii děti píší tiskacím, takže já vůbec neměla ponětí, co na mně chce… Myslím, že jsem to prožívala spíš tak, že tomu nerozumím. Jaké problémy mládí byly dané stěhováním, a jaké mně vlastní „nepřizpůsobivostí“ a individualismem dnes těžko soudit. Když o tom uvažuji, dívám se na to méně politicky než osobně. Máma byla těžce nemocná a myslím, že právě pobytem v Anglii se to zhoršilo (nebo jsem to začala víc vnímat) částečně asi také tím, že se vrátila do anglicky mluvícího prostředí. Máma byla Wintonovo dítě, prožila v Anglii válku, vyrostla tam de facto v dětském domově bez zpráv o rodičích, kteří zemřeli v táborech.

Později se v domově Vašich rodičů začali pravidelněji scházet svobodomyslní lidé. Byl to „underground“ nebo spíš „disent“, jak se to dnes rozděluje, anebo jak to vnímáte, k čemu z toho se hlásíte?

Underground není asi něco, k čemu by se člověk „hlásil“, je to spontánní hnutí, do něhož člověk vpluje, protože jinak nemůže. Stejné je to se scházením lidí. Občas přicházeli tátovi kamarádi, občas mí přátelé, a jak jsem vyrůstala a témata těch dvou komunit se propojovala, propojovaly se i komunity. Ta neformální spontánnost na tom byla možná to nejhezčí – takže asi k undergroundu…? Asi spíš, tématy byly kromě politiky hlavně umění a filosofie.

Dodnes se pohybuji ve společnosti, která tíhne k  aktivismu. V situaci, kdy se lidé spojí za společným cílem, je něco specifického. Spojují se často lidé, kteří mezi sebou mají i veliké rozdíly a kteří by se jinak nepropojili, takže to přirozeně podporuje některé prvky demokracie, vede to lidi k tomu, že uvažují daleko racionálněji a opatrněji, ega jsou nasměrována ke společnému cíli. To je prostředí, které by mi po delší abstinenci hodně chybělo.  A řekla bych, že to je i prostředí, k jakému jsem přirozeně směřovala i ve třídě. 

Když vznikla Charta, na začátku roku 77, bylo Vám 15 let. Podepsala jste ji už tehdy, jako neplnoletá? Nepoukazoval na to někdo „z právnického hlediska“? Jaký typ odvahy k tomu byl potřeba (mladou dívku strašit se jeví pro režim pravděpodobně snazším než celou kapelu chlapíků anebo než etablované filozofy, dramatiky)?

Chartu jsem, samozřejmě, podepsala až v osmnácti, i když to mělo ráz „undergroundový“, byl to veřejný dopis, který musel mít své náležitosti. S tím strašením a odvahou je to komplikované, jednak má člověk v mládí přirozeně „lehčí nohy“, jednak v dospělosti se obvykle přidává i odpovědnost za někoho a to je ta nejhorší forma jak strachu, tak používaného nátlaku. To se asi může měnit při přímém fyzickém násilí, ale to jsem nikdy nezažila.

StB Vás vícekrát vyslýchala, dokonce se na Vás pokoušeli narafičit falešné obvinění z kriminálních deliktů, váže se k tomu nějaký nadčasově poučný postřeh o lidech? Kdo a co Vám pomáhalo takovým situacím čelit?

Co mi tomu pomáhalo čelit? Asi idealismus. Prostě to nepohodlí a hrozba byly pro mne méně důležité než ideály. Můj pocit smysluplnosti šel jinudy… 

Skrz společenství soustředěné kolem nějakého místa? Prý to bývala hospoda Klamovka?

Klamovka, to je moje mládí. Začala jsem tam chodit někdy v polovině 70. Let s Jurou Krchovským a jeho tehdejší kapelou OPN (Ora pro nobis) a dalšími. Mejla Hlavsa bydlel za rohem, díky tomu tam také chodili Plastici a postupně se skupina sjednocovala a rozrůstala o další lidi, dalo by se říct umělecké generace. Ze zdejšího podhoubí vyrostl Revolver revue i samizdatový předchůdce Respektu Sport , a většina z nás nastoupila později na podzemní universitu bohemistiky. Ale když to takhle shrnu, chybí v tom, že to trvalo 15 let, dvě umělecké generace. Klamovka byla dlouho centrem undergroundové kultury. Hlavně lé ta trávená v parku jsem měla moc ráda, i když svým způsobem jsem tam dost trpěla, protože nepiju pivo. Víno se v hospodách pít nedalo, takže jsem se kolikrát těšila až Klamovku zavřou a přesuneme se k Šupm na víno. Ale letní večery v parku před hospodou byly báječné.

StB tam určitě měla odposlechy, ale moc tam neotravovali, řekla bych, že i proto, že byli v podstatě rádi, když jsme se drželi pěkně po kupě a měli nás tam jako na dlani. A my jsme tam chodili kecat a chlastat; když jsme si potřebovali něco domluvit, dělali jsme to jinde.

Po roce 1989 jste učila angličtinu na střední škole. Jaké vzpomínky a dojmy jsou s tím svázané? Cituji z jednoho z Vašich článků v Deníku Referendum: Podstata liberální výchovy nespočívá – jak argumentuje většina obhájců tradičního modelu – v tom, že dítě si má „dělat, co chce“, ale že se má učit vědět, proč něco dělá a něco naopak nedělá. Na své otázky hledá odpovědi u sebe a ze sebe nejen proto, aby „měl, co chce“, ale taky proto, že jedině, když svým volbám bude rozumět, bude schopen být za ně i odpovědný. Váže se to k oné době?

Váže se to spíš ke mně jako takové, to byl určitě i nejdůležitější koncept výchovy mých dětí a můj táta to neměl jinak.

A je to i způsob, jak rozumím světu. Myslím, že jedním z problémů, na které v současné kulturní krizi narážíme, je nezdravá míra extroverze. Za co všechno v našich životech mohou vnější faktory, je s trochou přirozeného pohledu skoro neuvěřitelné. Za psychiku maminky a tatínci, za nemoci těla viry z jakéhosi vnějšího rezervoáru, za způsob našeho života EU nebo migranti.

Současná žitá představa „individuality“ ze všeho nejvíc připomíná ego v koutě. Jsme tak trochu zahleděni na sebe očima druhých. Extrémně zaměřeni na vlastní existenci, jejíž hodnotu i smysl odečítáme z okolí. Zároveň ale se vším vnitřním přehlížíme i své vnitřní vazby na společnost, takže z toho ten jedinec trčí jako na jedné straně zcela bezmocný, ale za svůj osud jediný osaměle zodpovědný.

Jak se to projevuje ve školství nebo třeba v psychologii (jak o tom píši v článku o knize „Máme za sebou sto let psychoterapie, ale svět je čím dál horší“) jsou už specifické podoby, ale hlavně je to axiom, jemuž nevědomě podléháme; takový je náš nevědomý archetyp člověka.

V současnosti se zabýváte holistickým přístupem k člověku a světu. Rok jste zpracovávala horoskopy pro každé číslo časopisu Tvar, máte internetové stránky věnované astrologii a astropsychologii. - Astrologové mají tendenci být někdy až moc „astronomy bez dalekohledů“ Není to nějak tak?

Proč ne? – Astrologie je v první řadě věda o časových cyklech. Vychází z předpokladu, že existují vesmírné časové cykly, v jejichž řádu se nehmotná i hmotná podstata všeho proměňuje, dochází k jakémusi vývojovému proudu, který vytváří planety, hory i okamžiky – a nemusí mít předem daný cíl!   Astrologie se zabývá proměnami nehmotného obsahu, astronomie symptomy. Samozřejmě není možné zabývat se jedním bez druhého, ale je klidně možné, zkoumat interní obsahovou stránku hlouběji než vesmírné vzdálenosti, i když jedno je zrcadlem druhého.

Na Vašich textech mě typicky upoutá nějaká vazba na tělesné prožitky, a-la rozšířené přísloví „nemít na něco žaludek“. Od těchto postřehů vedou pak jasné linie k zobecněním, jako je tohle o empatii: Je to zrcadlení, které nerozeznává ani uvnitř a vně, natož nějaké osobní podtexty, zrcadlí to, co je nebezpečné prostě člověku, s čím neradno zacházet nejen z důvodů sebepečlivěji promyšlené morálky, ale první signální soustavou. To, co je nelidské.  

Kde vidíte největší deformace empatie: V přehnaném důrazu na přírodní vědy, na ekonomii, na pokleslou „pouťovou“ podobu new age, která zmíněným vědám není důstojným protihráčem...?     

  

I u „astronomů bez dalekohledu“ bychom mohli problematiku rozdělit na externí a interní část, u vaší otázky zcela čitelně s předpokladem, že ta externí je nějak „podstatnější“. Ona je „prokazatelnější“ (a i to jen s ohledem na naše nasměrování pohledu), ale řekla bych, že žijeme v době, kdy se začíná ukazovat - ono se to ukazuje už dlouho, ale teď to začíná praskat ve švech - „důležitost“ té interní složky, a děje se to prostě její absencí. Absencí schopnosti „vážit“ informace.

To vidíme obzvlášť dnes, kdy nejen esoterika, ale i věda k nám často přichází v té pokleslé pouťové podobě a politika ji čím dál víc nabývá. My se neumíme zeptat dovnitř, čemu věřím, co je uvěřitelné, neumíme rozeznávat třeba právě ta tělesná znamení, tón a podbarvení hlasu, kterými promlouvají emoce, nevíme co s nimi, protože je „neukecáme“, a tak je přehlížíme a bagatelizujeme.

Jenže ony mají v lidském pohledu a životě nezastupitelné funkce. Lidský přístup se s jejich pomocí zceluje, jednoznačně ve spolupráci s nimi se zakotvuje hodnotový systém. Všechny hodnotové teorie jsou velmi nestabilní, pokud prostě nemilujete dobro. Nejen zamilované poblouznění, ale láska jako taková obvykle nebývá moc vyargumentovatelná.

Hodně jsem na to myslela letos před volbami. Měla jsem dvě volitelné strany – Zelené a Piráty. Se Zelenými sdílím naprostou většinu hodnot, ale těžce jsem nesla jejich kampaň. To, co dává smysl tam, kde je to podbarveno společnou láskou k dobru a nadějí na možnost hezkého života, se v kampani proměnilo v jakýsi podivně moralistní puritánský nátlak. Mnoho Zelených vychází – když to trochu zjednoduším – z jakési představy „člověka 21. století“, očekávaného a nutného vývojového kroku lidstva – s tím naprosto souhlasím – ale nemají to podložené žádným metapříběhem, a tím to vzbuzuje emoce pouze osobní – tzn. dobrý pocit ega, že jsem „ten pokrokový“ – a to nestačí, jak se ukázalo, tuto ctižádost většina voličů nesdílí. Ten příběh zdaleka nemusí být náboženský, ba ani to nemusí být příběh, ale musí to být něco, co přizve a zapojí do hry i kolektivní emoce, co dá smysl něčemu jinému než jednomu každému našemu pupku nebo přesněji jednomu každému našemu pupku přidá ještě smysl jiný než ten pupek samotný. A to paradoxně – jak to v duši chodí – získáme jedině sebe poznáním.

Sebepoznáním  na základě nějakých již zformulovaných přístupů?

Ať má podobu sebepokleslejší, astrologie a potažmo hermetické vědy nám v této situaci poskytují něco, čeho bychom se neměli vzdávat – staletí studia vzorců obrazů a procesů duše. Jsem přesvědčena, že ta módní vlna esoterismu je symptomem intuitivní potřeby se k těmto obrazům dostat, potřeba nevědomí, která je – jako každá nevědomá potřeba – nekoordinovaná a nediferencovaná, ale ne úplně slepá. To, co nám nejvíc schází, je porozumění sobě samým a našemu vztahu ke světu.

Divinační vědy jsou založené na analogickém myšlení. Hledají podobnosti, podobenství a berou podobnost vážně. Někdy jsou to tělesné počitky, jindy (jako třeba v I-ťingu) podobenství z říše přírody. Hledají dění uvnitř věcí, niterný příběh, to všechno, co nám teď tak často chybí, abychom mohli věřit vlastním očím.

Ad metapříběh a politika: Politika je (i v podání Zelených) vždycky až příliš chladná, je to „technologie moci“, „práce s masami“ (protože volby jsou nakonec jednoznačně kvantitativní jev), oproti aktivismu. Známý mě upozornil na lidi z před roku 89, co  vystupovali jako aktivisté, ale až „vlivové pozice“ po převratu jim obnažily skutečnost, že jsou „kverulanti“, jež z těch vlivových pozic rádi převezmou práva, ale neradi povinnosti.

Politika bude taková, jaká bude společnost.

Když mluvíte o „technologii moci“ – to je to, co prohrálo ve volbách. Babiš ji neumí, (on umí tu kupeckou ne tu byrokratickou), ale udělal si z toho přednost, protože jeho voliči nedůvěřují právě technologii moci (a nejen Babiš, celosvětově ta populistická vlna, mluvíme o kulturní krizi). Padl do noty mnoha lidem, kteří cítí, že to klape naprázdno, že život a slovo prokluzují, jen to neumí zanalyzovat,  a tak milují každého, kdo poukáže na to, že problém existuje.

         Myslím, že hledaným šémem je autenticita.  A jak ji neumíme rozeznávat, jsme ochotni ji zaměniti s hrubostí či nekorektností. Jako lidé zabývající se literaturou oba víme, že forma se většinou liší od obsahu méně, než jsme zvyklí předpokládat. Dokonce tam, kde zřetelně klapou na jiný pohon, zaznívá něco falešného. Dobré – a uvěřitelné -  tvorbě se daří vycházet z prostoru, kterému říkám „motivace slov“, prostoru ovládaného spíše obrazy než pojmy. Obrazné vidění je jiné, neodděluje tolik, nahlédá v souvislostech a mnohem víc akcentuje vjem celku. V prostoru duše (tedy psýché) se mísí názory se zkušenostmi, obrazy s pojmy, vzpomínky se sny, osobní emoce s pravěkými představami ukrytými v rovině tělesných instinktů a z toho vyrůstá celek osobnosti. Zdaleka nejsme jen tím, co si myslíme, a být autentický znamená vycházet z prostoru, který je pod slovy.

Určitě jste se setkala s nadávkou „havloid“. Co si o tom fenoménu myslíte?

To je nějaká načuřenější podoba „pravdoláskaře“, že? Víte, to je těžké...asi 15 klet tady skupiny, které se zaštiťovali Havlem, fanatickým antikomunismem a „svobodou“ peněz drancovaly demokracii i všechny skupiny obyvatelstva, které nemají vlohy k neutuchající konkurenční rvačce. Nelze se tak úplně divit, že se některé pojmy dostaly pro mnoho lidí na rovinu komunistické „vůle lidu“ nebo“boje za mír“.

Měla jsem Václava moc ráda, hluboce jsem si ho vážila a vlastně jsme si byli docela blízcí. Ale mám-li být upřímná, ten jeho příběh setkání s mocí nedopadl úplně valně. Důvodů je určitě mnoho, jednak nebyl vůdčí typ, neuměl si vybrat lidi, určitou úlohu sehrála asi i ješitnost. Rozhodně ho nechci soudit, jsem přesvědčená, že vědomě neudělal nic nečestného, jen se trochu s přílišnou vervou oblékl do toho kostýmu morálního kýče, který se nabízel, a sloužil ne vždy čistým účelům. Kdo z nás může říci, že by se  mu to stát nemohlo?

Na druhou stranu ten pojem je jen lokální obdobou něčeho, co hýbe především Spojenými státy, ale i Evropou – odpor vůči multikulturalismu, přesvědčení, že starost o lidská práva a důvěra ve formální stránku demokracie jsou jen zástěrkou jakéhosi „spiknutí bohatství a vzdělání“, té technologie moci, o níž jsme už mluvili.

Dobře polovina obyvatel nevěří systému, v němž žijí, to je alarmující skutečnost, před kterou nevystačíme s mírným pokrokem v mezích zákona. Řešení, která uplatňujeme, jsou jen opakováním cest, které k problémům vedly.

Myslím, že žijeme v době, kdy se konzervativismus stává reálně nebezpečnou silou. Ve chvíli, kdy je zapotřebí překročit práh změny a nastartovat nový směr. Ten pak, samozřejmě, musí navazovat na to, co známe.

A neděje se to zdaleka jen v ekonomice nebo v ekologii, týká se to většiny vědních oborů, kde existují alternativní proudy, ale jsou drženy mimo veřejnost a školství.  Je pravděpodobné, že kdyby vešly v obecnou známost, začne se vytvářet přesně to, co potřebujeme – vize nebo metapříběh, v němž je člověk zařazen do širších souvislostí svého života ve společnosti , na Zemi i ve vesmíru.

Jak být aktivistou, kterému tohle nehrozí, ale ne proto, že se nikdy k žádné „moci delegované masami“ nedostane? Není v tom nějaká „kvadratura kruhu“ nakonec? (Osobní dojem: vidět Piráta - kterého jsem volil - jak je v médiích slabý v dobrém slova smyslu, ale i ve špatném, krapet slaboduchý – říkám si „jak s takovouhle naivitou chcete dohlížet na ty „šíbry“?!) Budou tam reprezentovat „vůli k dobru“, bude to takhle stačit, bude to masám vonět?

Setkání s mocí je archetyp starý jako člověk a koření až někde v pudu sebezáchovy. Tomu se postavit jen s  morálkou založenou na tom, že „by se mělo“, to je málo.  Na to je zapotřebí i kus vášně a vědomé smysluplnosti.

A když k výměně dojde takhle rychle, plně to zvládnou jen skutečně silné osobnosti. A těch je nakonec vždycky jen pár.

Přiznám se, že jste mě trochu rozesmál tím dotazem, jak bychom zajistili, aby se aktivisté neměnili v korupčníky. To fakt nevím, ale když se zasním – a zasnít se považuji v dnešním saturnském suchopáru za spásný čin - , tak mi z toho vychází to, co vlastně sdílím s tou „Zelenou levicí“. A to je intuitivní vědění, že z dalšího nutného transformačního kroku této kultury (krok obnáší sled mnoha generací) musí vyrůst člověk s vědomými vazbami na celou planetu i lidstvo, cítící se jako součást živého organismu vesmíru, v němž s pokorou hledá své místo.  A ve společnosti jedinců s takovým metapříběhem, by to vznikalo rozhodně méně …

  

Republika absolvovala druhou volbu prezidenta. Triumfoval trochu zarážející důraz na jakési „chlapáctví“. Jeho nejzářivějším příkladem je Topolánek...

Myslím, že to „chlapáctví“ je jednak průvodním jevem současné ideologie, to je to vzývání mládí, glorifikace výkonosti, základní motiv v konkurenci - jak jinak než, že hrdina bude zdravě omezený, nekomplikovaně přímočarý svalnatý macho. Myslím, že není žádným psychologickým profesním  tajemstvím, že motivem největšího chlapáctví bývá největší strach z emocí. A to jsme opět u již probíraného tématu…

Vztahy pohlaví jsou, bohužel, jedním z témat, v nichž je zdejší klima opravdu zoufale zaostalé oproti Západní Evropě. Jako každá totalita, bolševismus byl prudérní. A v Západní Evropě se v  poválečných letech odehrával boom psychologie a příbuzných oborů (logická reakce na holocaust).  To jsou dvě generace individualizace a rozmanitosti tam, a skrývání a izolace tady. To, co oni mají prožité, my máme naučené. A teď to leze na povrch…

         Obecně co se týká vztahů pohlaví a otázky rodiny, má - li (a jsem přesvědčena, že musí) člověk projít hlubinou proměnou svého vztahování se k sobě a ke světu, nemůže se to nedotknout pojetí rodiny a vztahů mezi pohlavími. Staré archetypy se rozpadají a nové jsou v prenatálním stádiu se vším zmatkem i reálným nebezpečím světového konfliktu či ekologických katastrof, které to provázejí.

Jako u většiny transformačních kroků ( u jedince proces probíhající třeba v pubertě, při narození potomka nebo přijetí stáří) jde vlastně o posun v představách. Změnu základních většinou nevědomých axiomů, na nichž byla do té doby postavena naše představa o světě a našem místě v něm. Ty axiomy samozřejmě nezmizejí, jen opustí své místo v gravitačním centru naší fantazie a budou nahrazeny jinými.

Když se to takhle řekne, zdá se to až příliš jednoduché. Jenže – jak učí I-ťing – život je neustálá proměna, a tak to vše musí projít celým tím procesem bourání, úzkosti, dohadů a bohužel většinou i válek, protože v něm se zároveň tvarují i archetypy nové.

Na druhou stranu s trochou dobré vůle by se dalo lecčemu předejít a část odehrát jen v těch představách namísto toho, abychom vše externalizovali.