I ting – myšlení poezií

„Školometský přístup, který se pokouší zařadit iracionální fenomén do předem daného racionálního vzorce, považuji za prokletí. Věci, jako je tato odpověď, by vskutku měly zůstat tak, jak byly, když se nám prvně zjevily, protože jen tak poznáme, co příroda činí, ponecháme-li ji jí samé nerušené lidskou všetečností. Člověk by se neměl uchylovat k mrtvolám, aby u nich studoval život. Nadto je opakování experimentu nemožné i z toho prostého důvodu, že původní situaci nelze rekonstruovat. Proto je v každém případě vždy jen ta první a jediná odpověď..“ Carl Gustav Jung předmluva ke Knize Proměn, 1949

Když mi bylo dvacet čtyři let, stalo se v mých očích téměř zjevením setkání s knihou „Zápisky z volných chvil“(Odeon, Praha, 1984). Kniha sestává z deníků tří lidí ze zcela odlišného prostředí, odlišných hodnot a společenského zázemí v Japonsku. Co mě tehdy naprosto fascinovalo, bylo spojení obrazu, metafory, barvy a nálady s věcným sdělením o obsahu toho, čeho se týkají – emoce, poezie a metafora jako platná součást denních úvah o světě a okamžitá situace jako výpověď o věci či události bez srovnání s „objektivujícím“ měřítkem. Až později jsem prostřednictvím psychologie, mytologie a divinačních věd objevila světy, v nichž jsem to, co se mi při pohledu a hodnocení světa vnucovalo, ale zdálo se, že pro orientaci v životě to má jen minimální váhu, postupně stalo pevným opěrným bodem v porozumění běhu věcí. Miluji I ting a jeho nazírání na svět pomocí zákonitostí v mnohém odlišných od předpokladů západního myšlení.

Kniha Proměn vnímá svět jako plynutí. Události nejsou hodnoceny a váženy odděleně, ale jako součást plynoucího času. Kauzální chod událostí je tedy jen částečným vysvětlením věcí a přítomnost vždy znovu vstupuje do děje jako hrdý součinitel dění a výsledek souřadnic neustálého pohybu světa. V tomto pohledu má každý okamžik svou vlastní kvalitu, která spolutvoří i okamžiky další a jehož je plně účasten i pozorovatel. Tato kvalita není daná, ale tvoří se vždy znovu jako výsledná harmonizace sil, TAO, prázdnota, skutečný obsah bytí v nebytí. „Když vyrábíme nádobu z hroudy hlíny, teprve prázdný prostor uvnitř nádoby činí ji použitelnou. Vyrábíme dveře i okna pro obydlí, avšak jen prázdný prostor uvnitř činí dům obyvatelným. Jestliže hmotné má převahu, jen nehmotné činí je užitečným“.  (Lao C´)

Vše prochází trvalým pohybem balancování mezi protiklady, který má své zákonitosti, střídají se v něm principy jin a jang, mezi nimiž „velká jednostrannost přecházívá ve svůj opak“ (Tao te Ting, Lao C´) a tím vytvářejí fáze růstu a zdrženlivosti, vdechu a výdechu, období vizí a jejich realizace. Kde je něčeho příliš mnoho nebo trvá příliš dlouho, vnutí se energie opačná (jako když příliš dlouho běžíte, musíte si odpočinout, energii Jang vystřídá Jin). Život je jakási neustále ze strany na stranu se převažující bárka plující v moři, na které nemůžete říct, že přejít po palubě doprava je špatné a doleva dobré. Přejdete-li doprava, když je loď doprava už nakloněná, přispějete k její zkáze. Přeběhnete-li však doprava, když je loď přetížená nalevo, budete zachránci. Kniha Proměn nezaměřuje svou pozornost tolik na jednotlivé fenomény či události, ale na jejich vzájemné proměny a jim předcházející inklinace v jejich nitru; hledá pohyb uvnitř dění.

 V 16. hexagramu “Nadšení“ – bouře či hrom v zemi - v  komentáři ke druhé linii čteme: „Znát zárodky je v pravdě božské. Zárodky jsou první nenápadné počátky pohybu. Ušlechtilý člověk vidí zárodky a okamžitě jedná. Nečeká celý den. Zná tajné i zjevné, slabé i silné. Proto k němu vzhlíží bezpočet bytostí[1]“.  16. Hexagram „Nadšení“ zobrazuje situaci, kdy po dlouhé době opadává napětí a „hrom v nitru země“ vychází v podobě prvních jarních bouřek. Sdílené nadšení, ať už vedené nějakým vůdcem nebo jinak vyvstalé zjevením společné ideje, spojuje lidi dohromady v euforii a důvěře a to přináší velikou zásobu jangové energie. Je tu tedy veliká hybná síla, která však ukrývá i mnohá nebezpečí. Druhá čára představuje schopnost, jíž je v takové situaci zapotřebí, schopnost pohyb nasměrovat. Dodá-li se doporučená energie, čára se převrátí v opak a vzniká 40. hexagram Osvobození s obrazem: „Nastává hromobití a déšť, tak člověk odpouští chyby a promíjí vinu.“

Pro I ťing neexistují špatné či dobré činy, zná pouze archetypální situace a jejich potřeby, např. situaci, která potřebuje zklidnění nebo naopak vedení a nasměrování již vyvstalé energie (jako je tomu v uvedeném případě) anebo třeba jen zavést pořádek a vše zprůhlednit. Nedělá dlouhodobé trvalé prognózy, ale zároveň předpokládá, že energie, s níž do situace vstupujeme, je klíčová i pro její vyústění. I ťing hledá pravdu o činu v jeho motivech a je to právě motiv, co řídí energii a tím i úspěšnost. Zcela bez umravňujících moralismů, které nám u této tématiky vytanou v našich krajích, prostě předpokládá, že cíl tvoří nejen náš teoretický předpoklad cíle, k němuž existuje nějaká již daná cesta, ale spoluvytváří jej i cesta, jíž se k němu ubíráme, která je v mnohém spojená s našimi motivy.

K popisu energie používá orákulum osm základních trigramů symbolizujících živly (Tvoření - Nebe, Přijímání - Země, Podnět - Bouře, Stání - Hora, Plnost - Hlubina, Lpění - Oheň, Radost - Jezero, Mírnost – Vítr).  Jejich vzájemným spojováním vzniká 64 hexagramů – obrazů archetypálních situací zobrazených dvěma spojenými trigramy, jimiž prochází vše na zemi. Každá jednotlivá linie hexagramu, je-li dostatečně zralá, tenduje k proměně a převratu ve svůj opak, čímž se vytvoří hexagram jiný.  Tak orákulum poskytuje obraz současné situace a jejího tendování. 

Archetypální situace a jejich proměny zobrazují pohyby energií ve vesmíru, mohou tedy nastat u jakéhokoliv tématu, události, jednotlivce či společenských procesů. Tak jeden hexagram zahrnuje vlastnost, rodinného člena, zvíře, část těla, materiál, barvu, rostlinu či strom a jeho část:  "PODNĚT (51. hexagram, zdvojený trigram Hromu – pozn. autorky) je hrom, je drak, je tmavě žlutý, je šíření, je velká cesta, je nejstarší syn, je rozhodný a prudký, je rákos a třtina. Z koní představuje ty, kteří umí dobře ržát, ty s bílýma zadníma nohama, ty cválající, ty s hvězdou na čele. To, na čem stojíme, chodidlo. Z užitkových rostlin jsou to luštěniny. Konečně je tím, co je silné a bohatě prospívá. Je to energie, která stoupá z nitra Země, roznáší strach a vzbuzuje úctu."

Nejstarší syn je ten, na kom leží první tíha převzetí odpovědnosti, ten, kdo je synem, ale zároveň starším bratrem, ten, kdo má výsady i povinnosti z toho plynoucí a vlastnosti k tomu potřebné. Stejně tak z koní jsou tu jen ti, kteří evokují určité vlastnosti či stavy energie.

Tento výčet, který bychom v našem kulturním zázemí nazvali nejspíš "básnickým obrazem", který na nás nějak působí, představuje pro I ting jasně ohraničenou kategorii, pomocí níž popisuje svět, věci, události, vztahy, osoby a na jejímž pozadí vytváří své předpoklady či plány. Hexagramy „Nadšení“ a „Podnět“ mají společnou energii Hromu, v prvním je vzmach energie povlovný a uvolňující, ve druhém už dochází k prolomení energie předtím potlačené, které má následky spíš ničivé.

Z předvedeného není těžké odhadnout nebo alespoň vytušit, co si I-ting pod  „Podnětem“ představuje či jaký obraz evokuje. Nahromaděná průrazná energie, která hrozí výbuchem a vyžaduje změnu. Jsme-li plni takové energie, v duši to vytváří pocit, že se přestaneme ovládat, máme tendenci ke zbrklým, rázným činům, které však často bývají přehnané, jsme plni aktivity, kterou potřebujeme uplatnit. Vše nám připadá nedostatečné, málo výrazné, příliš pomalé. Tuto energii však můžeme velmi dobře využít k rázným rozhodnutím i činům, musíme se však vyhnout zbrklosti, jíž nám vnucuje bázeň. Když energie Podnětu přichází zvenčí, přináší nepříjemná překvapení, vzbuzuje v nás strach a žádá od nás, abychom se nenechali strhnout vírem obav, udrželi si chladnou hlavu a dokázali udělat i v bouři správné rozhodnutí. „Strach zoceluje“ je jedním z hlavních poselství tohoto hexagramu.

Jednotlivé linie pak ilustrují šest různých situací, které jsou s touto energií

spjaty.

      

       V první jde jen o drobný problém, ze kterého máme možnost se rychle vzpamatovat a celkem jednoduše zakročit.

       Ve druhém je nebezpečí větší a reálnější, je pro nás lepší, abychom se smířili s určitými ztrátami, jestli se necháme vyprovokovat k nepředloženým reakcím, věci spíš zhoršíme.

       Ve třetím dostáváme opravdu na frak, nepříjemné útoky se opakují a nám nezbývá nic jiného než se se situací smířit a čekat. Smíření zde znamená také změnu v přístupu ke světu, určitou ochotu se osudu přizpůsobit i proti své vůli.

       Ve čtvrtém je situace nepříjemná. Přihodilo se něco, co by nás mělo pohnout k činu a řešení, ale my buď nemáme sílu, nebo vidíme situaci z nedobrého úhlu, takže nejsme schopni s ní něco dělat.

       V pátém nás osud opravdu "provětral" a naším úkolem je vydržet a nenechat se odvést z vytyčené cesty. Pokud se nám to ale povede, nečeká nás ani ztráta.

       A v poslední, šesté linii je situace tak vyhrocená, že musíme jít proti svému okolí a nenechat se jím svést ke zbrklým řešením i za cenu, že se s ním dostaneme do konfliktu.

Pokud je některá z těchto čar aktivní, situace má tendenci se změnit v jiný hexagram, který vznikne tím, že se tato linie převrátí ve svůj opak a tím vytvoří situaci jinou.

Podstatou tohoto myšlení nejsou jednoznačné pojmy, neboť v doslovnosti se ztrácí neustálé vzájemné ovlivňování obrazů a sil. Obrazné či analogické myšlení vyvolá obraz a pak zkoumá intenzitu vztahů uvnitř tohoto obrazu i jeho vztahů s okolím, odhaduje vzájemné reakce a proměny. Vše je v pohybu, má nezachytitelná stádia, může se kdykoliv převrátit ve vlastní opak tak jako život sám.  

Působení orákula můžeme věřit či nevěřit, ale rozhodně stojí za bližší studium způsob, jakým I-ting chod energií a jejich proměny popisuje a nazírá na svět. S jejich studiem objevíme i mnohé souvislosti, které jakoby dlely někde uvnitř nás, ale nejsme schopni jim poskytnout sluch podepřený důvěrou, životní moudrost, která nás upomene na lidová rčení a přísloví, porozumění běhu života blízké emocím a intuici, které nám postupně - možná zároveň s jejich zakrňováním, ale rozhodně s jejich bagatelizací, mizí z obzoru vědomí.

Myšlení I-tingu je myšlení poezií, které vrací suchopárný intelekt zpět ke světu obrazů a zjevuje v něm určitý řád a logiku jejich pohybů a spojování. Jsou to tytéž obrazy, které mnohdy ze zákulisí nevědomých fantazií řídí naše reakce a činy, obrazy, které můžeme sledovat v rytmech přírodních dějů – ne náhodou dnes mnohé představy o celistvosti a propojenosti věcí hledáme právě v ekologii, která je jednou z posledních výsep, na nichž jsme ochotni zahlédnout svůj svět jako propojený živý fungující organismus. Objevování obraznosti I-tingu je spojeno s psychologií archetypů a jejich sond do lidské fantazie a mnohé komentáře a obrazy Knihy Proměn se dotýkají také společenských procesů a dění.

Tekutý svět emocí, které se přelévají jedna v druhou podle niterných zákonitostí, v nás často vzbuzuje strach, neboť jsme si odvykli s nimi zacházet. Naše myšlení si s nimi neví rady, neboť zde nenachází možnost přisoudit věcem stojaté pevné kategorie, které nám nevědomky pomáhají udržet pocit bezpečí. Tyto kategorie však již neodpovídají rytmu našeho života  a vzrůstá naše odcizenost od vlastních fantazijních zdrojů. Tato rozpolcenost vyvolává nevědomý předpoklad, že náš pohled či názor je nějak nedokonalý, musí být potvrzen zvenku a brání nám důvěřovat sobě samým. S tím vzrůstá ochota přimykat se k ideologiím a podléhat doslovné logice od skutečnosti odtržených argumentací.

Babylonská věž změtení jazyků a názorů, kterou prožíváme, je Podnětem, bouří, která nás může „naučit bázni a chvění, abychom zkoumali sami sebe a opravili svůj život“ .

Psáno pro literární obtýdeník TVAR.

---

[1] Překlady z I-ťingu  jsou přejaty z knihy I-ťing, nakl. Portál, 2003)

Neptun – oblá krása

 Další planetou spektra, která ovlivňuje věci dlouhodobé a nyní na nebi uzavře  spojenectví s Plutem, je Neptun, toho času v Rybách, které jeho vlastnosti podporují a posilují.

Neptun je nedozírnost, Boží jednota, nehybný chaos bez času a bez hranic, tajemná, nekonečně se větvící síť vesmírných propojení, věčná láska všeho ke všemu, bezcílnost a bezhraničnost. Široširá nostalgie touhy po klidu, kráse a nepřítomnosti rušivého ega, která je ale i nepřítomností tvorby a osobnosti; krása snu a spočinutí, které mohou zvábit iluzí i ukolébat v nicnedělání, do neznáma se rozkládající oceán věčnosti bez pohybu a času.

Lidé pod silným vlivem této energie disponují mocnou představivostí, která, vedena logikou spíše emotivní, je zavádí do mnohdy netušených zákoutí, poskytuje specifické napojení na vibrace slov, tónů i přírodních sil, ale ztěžuje schopnost rozpoznat a udržet hranice. Jejich vědomí sebe sama má tendenci se identifikovat s vlivy okolí nebo je zcela vstřebat, překážky či konflikty díky psychickému ustrojení spíš obchází či se jim vyhnou, případně utečou, přílišné odpovědnosti se spíš brání, neboť se necítí dobře, když na nich věci „závisí“.

Neptunova říše je říší nekončících možností, fantazie, matematických a vesmírných zákonů, hudby a tajuplných mystických souvislostí, snů, lákadel a rozkoší, ale také říší, kde vše jen plyne, nemá větší nebo menší váhu, lehko se člověk ztratí či odbočí a je to vlastně úplně jedno, neboť i cíle zde splývají ve věčném kruhu. Neptun je všeobjímající láska, ale jako taková je chladná, neosobní, bez výběru, věčný klid nedodá uspokojení ani naplnění, jen tiše klouže jako sen bez krve a zatížení. Poskytuje odpočinek, spánek, fantazii, naději i schopnost víry, ale také láká do zákoutí světa i duší, jeho doménou jsou drogy a nemoci psýché, chaos, nezájem a zapomenutí.

Neptun je ochránce slabých a bezmocných, schopnost se vcítit, rezonovat bolest světa a z jejích hloubek vytvarovat naději, křehkost v té nejryzejší podobě, v níž rodí touhu chránit a snít o lepší tváři světa. Vše to, co se z našeho horizontu vytrácí, co dokonce často identifikujeme jako hrozbu, a uniká nám, že onen ďas, jehož odháníme od dveří, je zřídlem invence a fantazie, které „pouhá“ nicota nezájmu a forem bez náplně ničí, a že jen tehdy, když přiznáme životu právo nás obejmout a odnést do snu či utopie, rozpustit se v soucitu a zapomenout na čas v tiché meditaci, zjeví se v nejtajnějším kouzlu svého smyslu – v sobě samém, dá nám sílu v něj věřit a obětovat mu vše, co jsme do té doby považovali za své privátní jmění, neboť se staneme jeho součástí.

Když jeho říši nepřijmeme, chaotické prvky se vynořují z hlubin tu tady, tu onde jaksi nečekaně, slova ztrácejí jasný význam a na vše usedá podivná mlha. Stoupá strach a nejistota, radostná hravost se mění ve zmatené pobíhání, fantazie vyhledává kouty konspirace a naše sny o nás samých jsou plné ohrožení a sebelítosti. Naše invence jsou válečné, řešení ničivá a dítě naděje - důvěra v otevřenou náruč světa, která pomáhá člověku v každém novém kroku, usychá a oceány emocí, které dřou o ostré hrany světa, se bouří.

Setkání bohů dějin Urana a Pluta

Zlákala mě konstelace, která dle astrologie nyní ovlivňuje nejen situaci zdejší, ale celkové dění v našem slzavém údolí. Setkání bohů dějin Urana a Pluta.

Na horizontu naší sluneční soustavy se utkávají dvě síly, dva archetypy, tendence či vibrace - Pluto ve znamení Kozoroha, nyní na jeho desátém stupni, a Uran v Beranu v témže postavení -  dorážejí na vrchol vzájemného konfliktu, který se ještě několikrát zaplete i vrátí, rozběhne i zkamení a na obloze zůstane ještě mnoho měsíců, neboť jde o síly pomalé, které řídí spíše společnosti než osudy individuí.

Pluto v Kozorohu - vesmírný papiňák, kmitající energie jádra tlačená dvojitou silou a mířící k roztržení. Dvojí síla strachu:

Kozoroh - pomalý temně melancholický tlak říše Sněhové královny, strnulý, mrazivý, vše omezující strach o základní jistoty, život stlačený na minimum. Řád, vina, trest, soustředění, vážnost, forma, hmota.

A Pluto – pud sebezáchovy, mocný vládce podzemních stínů a nejhlubších vášní, osobní vymezení s démonem smrti, sex, moc, komprese a energie jádra, transformace porodu i smrti.

Ti dva v družném spojení tvoří dvojku věru neodhadnutelnou. Strach stoupá z obou a naráží na ztvrdlou slupku úzkostného zvyku, víru v to, že stačí zavřít oči, nehýbat se a čekat až slunce zas ten zimní úděl ze života sejme, archetyp vlády pevné ruky, pod níž se schoulím a nic ke mně nedolehne.

A uvnitř stíny tančí tanec běsů. Plutonské víry strachu a touhy, úzkost a strach, co pudí k jakékoliv akci, z rohu do rohu a z touhy do úprku, kontrakce, ženoucí plod na cestě do neznámé říše a šírou duši Univerza k vymezení hranic konkrétního těla. Smrt či zmrtvýchvstání.

Z opačné strany brousí scénu síly, jež věští změnu současného kursu - Uran v Beranu. Jasná, energizující síla beraního jara, sebejistota hrdiny a odhodlání bojovníka ve jménu pokroku, mobility, změny. Průrazný prudký start, který však nemá dech na udržení směru, bijící   kladivo ve službě toho, co nás teprv´ čeká, síla všeho, čemu jsme pozornost upřeli a co si ji teď žádá.

Starý a Nový Král. Starý a Nový Řád. Nový Eón v počáteční fázi, kdy proud budoucnosti padající z nebes krásná Inspirace chytá do džbánu a co možno kultivuje jeho další dopad na zem. Nové, hledající řád a formu, skrz něž dojde ke vtělení. Stav bez struktur a bez hierarchií, nátlak toho, co už otevírá dveře a často i praskot, jímž se prolamuje.

Kvadratura, v níž se síly k sobě nalézají, bývá popisována jako stav, který lze zvládnout v mysli. Rozpory, v nichž se různé pohledy spíš kříží než by jeden druhý zgruntu vyvracely. Je však třeba vystoupit tam, kde síly strachu otupí svou moc, spočinout v  Uranově systémové náruči a přijmout jeho vidění, s Plutonskou vášní se ponořit do víru transformace a Kozorožím ostražitým, promyšleným postupem řídit beranskou armádu výkonných prací.

Spojit nespojitelné. 

Psáno pro literární obtýdeník TVAR