Celý den jsem se tak plně věnovala věcem pracovním, že jsem ani neproběhla zprávy na internetu. Až v šest hodin večer se mému synovi podařilo mě dostihnout mobilem se smutným oznámením, že zemřel Sir Nicholas Winton.
S tímtéž synem se mi před
lety udála zvláštní příhoda. Dopoledne v práci mi přišla na mobil zpráva:
„Nikdy jsem si neuvědomil, že nebýt jeho, nejsem na světě.“ V první chvíli
jsem se trochu vyděsila, posléze usoudila, že se zřejmě tentokrát pohádal
s otcem obzvlášť plamenně, ale zdá se, že to už nebude tak žhoucí, a celou
věc pustila z hlavy.
Po návratu domů vysvitlo, že ve
škole shlédli film Síla Lidskosti – Nicholas Winton - a Vítkovi se rozeběhly
před očima příběhy předcházející jeho zrození.
…Mně také.
Tehdy i dnes mne tento
gigantický zásah do osudů mé rodiny proběhl celým tělem. Na jedné straně
nejužší blízkost pekla organizované lidské nenávisti, na druhé spása
v podobě člověka, který se cítil - a tudíž i žil - jako sluha světa,
prostě „aby bylo dobře“ i s oním melancholickým podtónem vědění, že to
stejně vždycky bude jenom lépe. A konal…
Umřel člověk, který plynule, bez
horečných snah, vytrvalou opatrnou chůzí vstoupil do říše archetypu dobrého
srdce. Pod jeho dotekem vyrašilo sémě životů.
Připadám si skoro provinilá, že
se nepustím do bombastických oslav jeho obřího malého činu, ale zároveň mě cesta
tohoto rozloučení vede víc do hlubin, v nichž se já a ty, neřkuli moje a
tvoje, rozplývá v něčem daleko podstatnějším, zdánlivě emotivnějším, ale
v jádru zcela prakticky vědoucím, že péče o sebe je i péče o stav světa.
Nyní, když tento člověk uzavřel
svůj pozemský běh, vystupuje ve mně silněji ono zvláštní pouto, které je neosobní,
ale přitom nejosobnější, vpravdě rodinné, i když abstraktní, a čímsi tak silné,
že viditelně přitahuje i syna.
Pouto sdíleného lidství, společné
humanitní mysli, živé víry v soucitný a otevřený svět.
Pouto, za které - obzvlášť
v dnešní době, kdy mám pocit, že jeho hodnoty jsou ohrožovány Nicotou – cítím
nejen vděk, ale i závazek nepřeslechnout onen slabý hlásek, který se o nic
nedere ani nic neslibuje, vlastně nemá ani argumenty, jen odkazuje k prameni,
v němž napít se znamená podat vodu.
K životodárnému rezervoáru lásky, která hledá - a tudíž nachází - v člověku
především člověka.
A koná…
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat