Dne 9. září 2016 vyšel v E15 rozhovor s Jiřím Přibáněm. Pana Přibáně si velmi vážím, ale díky jinému úhlu pohledu mě jeho výroky často inspirují k trochu odlišným závěrům.
S
popisem situace, jaký uvádí pan Přibáň, lze jen souhlasit: Nedůvěra v
samotnou politiku roste u mladých i starých, Evropa přichází o svůj
kredit jako symbol stability, názory si nevyměňujeme, ale častěji se s
nimi vzájemně mlátíme po hlavách. Jak mizí obecná vzdělanost, stále víc
lidí se přiklání ke zjednodušujícím teoriím, ztrácí se kultivovanost
(často je dokonce důvodem k podezíravosti), chybí sensus communis.
Pominout
úlohu USA ve vytváření propasti a rozkolu mezi muslimy a evropskou
populací byl od Přibáně poněkud husarský kousek, obzvlášť, když se
dostáváme na společné pole, na němž se neobejdeme bez pocitů a emocí.
Nechci
zde obhajovat možnost přirovnat anti-semitismus k anti-islamismu (i
když v duších lidí okupují velmi podobné prostory a tudíž mohou věštit i
velmi podobný vývoj), ale budu obhajovat právo (ba dokonce nezbytnost)
obrátit pozornost směrem k analogiím a obrazům.
Analogie a obrazy
jsou vždy velmi nepřesné a hrubé, ale to jim poskytuje i určité
vlastnosti, které jsou v mnohém odpovědné za to, po čem pan Přibáň volá.
Res publica, sensus communis, to vše jsou nikoliv fakta, ale společné
obrazy. Společné právě tím, že nemají obsah zcela konkrétní, nejsou to
pojmy jednou dané (jak vyžaduje právo), ale žijí neustálým obnovováním,
jejich udržování vyžaduje jiný způsob vztahování k nim, neoddělují, ale
naopak spojují.
Když to trochu přeženeme, res publica připomíná
spíš pocit než fakt, kterým bychom mohli argumentovat v diskusi o
pravdivosti věcí. Je to pole, na němž se setkává dojem ze světa se
skutečností světa, důvěra v něj s jeho prožitkem, a dochází k jejich
konfrontaci.
Sensus communis (v češtině nikoliv náhodou občas nazývaný „selský
rozum“) je zakotven v terénu podobně bahnitém. Toto sepětí rozumu s
intuitivní znalostí pochodů světa založenou na porozumění vnitřním
obrazům a jejich vývojovým tendencím (pracujícím na principu
analogickém) je něčím, co z našeho světa postupně mizí.
S
rostoucí technokratizací a odcizeností ztrácíme porozumění pro tu část
duševního prostoru, kterou můžeme rozumem korigovat, ale nikoliv
vytvářet. Přesněji řečeno ona nemizí, ale obrací se proti rozumu a trvá
na svých pozorováních stejně tvrdohlavě jako korunovaný vládce.
Občas
mi v diskusích zůstává právě rozum stát nad tím, jak často lidé
popírají smysluplnost principu jeho neudržitelností v konkrétní situaci.
I principy potřebují být ze základu nepřesné, ba dokonce do jisté míry
vágní.
Stejně jako cesta k rozšíření vzdělanosti nevede přes
zvýšení sumy přijímaných informací či, nedej Bůh, ve větší
autoritativnosti, cesta ven z této šlamastiky nevede přes odmítnutí
„nepřesného“ či vyhnutí se analogiím, ale přes změnu vztahu, tedy obrazů
a emocí, a vytvoření tvůrčího prostředí, které jistou nepřesnost
vyžaduje.
Jedině lidé svobodně zacházející s obrazy mohou
vytvořit sdílený prostor, najít společné cíle na základě podobných
tužeb. Jsme tak racionální, že neumíme vědomě snít a do našich
nevědomých snů jako by čím dál častěji vklouzávali démoni.
Publikováno v Deníku Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat