17. 4. 2017

Jsme tak racionální, že neumíme snít

Dne 9. září 2016 vyšel v E15 rozhovor s Jiřím Přibáněm. Pana Přibáně si velmi vážím, ale díky jinému úhlu pohledu mě jeho výroky často inspirují k trochu odlišným závěrům.

S popisem situace, jaký uvádí pan Přibáň, lze jen souhlasit: Nedůvěra v samotnou politiku roste u mladých i starých, Evropa přichází o svůj kredit jako symbol stability, názory si nevyměňujeme, ale častěji se s nimi vzájemně mlátíme po hlavách. Jak mizí obecná vzdělanost, stále víc lidí se přiklání ke zjednodušujícím teoriím, ztrácí se kultivovanost (často je dokonce důvodem k podezíravosti), chybí sensus communis.

Pominout úlohu USA ve vytváření propasti a rozkolu mezi muslimy a evropskou populací byl od Přibáně poněkud husarský kousek, obzvlášť, když se dostáváme na společné pole, na němž se neobejdeme bez pocitů a emocí.

Nechci zde obhajovat možnost přirovnat anti-semitismus k anti-islamismu (i když v duších lidí okupují velmi podobné prostory a tudíž mohou věštit i velmi podobný vývoj), ale budu obhajovat právo (ba dokonce nezbytnost) obrátit pozornost směrem k analogiím a obrazům.

Analogie a obrazy jsou vždy velmi nepřesné a hrubé, ale to jim poskytuje i určité vlastnosti, které jsou v mnohém odpovědné za to, po čem pan Přibáň volá. Res publica, sensus communis, to vše jsou nikoliv fakta, ale společné obrazy. Společné právě tím, že nemají obsah zcela konkrétní, nejsou to pojmy jednou dané (jak vyžaduje právo), ale žijí neustálým obnovováním, jejich udržování vyžaduje jiný způsob vztahování k nim, neoddělují, ale naopak spojují.

Když to trochu přeženeme, res publica připomíná spíš pocit než fakt, kterým bychom mohli argumentovat v diskusi o pravdivosti věcí. Je to pole, na němž se setkává dojem ze světa se skutečností světa, důvěra v něj s jeho prožitkem, a dochází k jejich konfrontaci. 

Sensus communis (v češtině nikoliv náhodou občas nazývaný „selský rozum“) je zakotven v terénu podobně bahnitém. Toto sepětí rozumu s intuitivní znalostí pochodů světa založenou na porozumění vnitřním obrazům a jejich vývojovým tendencím (pracujícím na principu analogickém) je něčím, co z našeho světa postupně mizí.

S rostoucí technokratizací a odcizeností ztrácíme porozumění pro tu část duševního prostoru, kterou můžeme rozumem korigovat, ale nikoliv vytvářet. Přesněji řečeno ona nemizí, ale obrací se proti rozumu a trvá na svých pozorováních stejně tvrdohlavě jako korunovaný vládce.

Občas mi v diskusích zůstává právě rozum stát nad tím, jak často lidé popírají smysluplnost principu jeho neudržitelností v konkrétní situaci. I principy potřebují být ze základu nepřesné, ba dokonce do jisté míry vágní.

Stejně jako cesta k rozšíření vzdělanosti nevede přes zvýšení sumy přijímaných informací či, nedej Bůh, ve větší autoritativnosti, cesta ven z této šlamastiky nevede přes odmítnutí „nepřesného“ či vyhnutí se analogiím, ale přes změnu vztahu, tedy obrazů a emocí, a vytvoření tvůrčího prostředí, které jistou nepřesnost vyžaduje.

Jedině lidé svobodně zacházející s obrazy mohou vytvořit sdílený prostor, najít společné cíle na základě podobných tužeb. Jsme tak racionální, že neumíme vědomě snít a do našich nevědomých snů jako by čím dál častěji vklouzávali démoni.


Publikováno v Deníku Referendum