O tomto víkendu si křesťané připomínají jeden z největších svátků, příběh ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. I v jiných věroukách se k tomuto období počátku jara váží podobné obrazy smrti a zmrtvýchvstání, nutnost ukončení jednoho a započetí jiného, uhynutí a znovu probuzení přírody k novému koloběhu.
Jeden ze zdánlivě vedlejších produktů, kterým náboženství
obohacují lidský běh, je prodchnutí života se symbolickými příběhy, rozdělení
času věnovaného věčným cyklicky se vracejícím principům od času naplněného aktivitou
a péčí o přítomnost, přemítání o věčném smyslu a o jeho naplňování v realitě,
čas sakrálního a čas profánního.
Náboženské příběhy doprovázené rituály nás vedou k tomu, abychom
se do nich vžili, pustili k sobě poselství jejich příběhů, vzdálili se od
svých osobních starostí a věnovali se úvahám o věčné povaze věcí, příběhům,
které v sobě skrývají i mnohou zapomenutou moudrost a které často
podivuhodně vykreslují podobu psychických archetypů.
Kontext světa
Obraz smrti a zmrtvýchvstání, kterému jsou Velikonoce
zasvěceny, nám nechává prožít jeden z nejtíživějších, ale zároveň
nejradostnějších archetypů, možnost věčné obnovy, tíhu ztráty, která ale vede
k dalším, novým dějům, transformaci, proměnu, rozloučení se se starým pro
další nový vývoj našich životů.
V archetypální symbolice, obrácené na duši a její
dobrodružství za zrcadlem, mizí v této hrozivé bráně nicoty často minulost,
která nám připadala jako jediná možná, prožitá historie, na níž jsme stavěli
své jistoty, se nám rozbahní pod nohama a vše, z čeho jsme do té doby
odčítali svou budoucnost, se náhle obrací zpět. Je to čas melancholie a úzkosti,
pocitu bezmoci a nutnosti odhodlat se nechat minulé odejít a obrátit se
s důvěrou k tomu, co, třeba i dosud neznámé, přichází.
Mám ráda tento svátek a Bílá Sobota, v jejímž tichu se
koná sestup duše do hlubin tajemství, kde se zrodí zmrtvýchvstání, je pro mě i
symbolem kritického zhodnocení, rozloučení s představami, které už
neodpovídají stavu skutečnosti, přeměna osobní i názorová, nové uchopení a
začlenění sebe sama do kontextu světa.
Hustá atmosféra
To vše spojené s tím, s čím proměnu prožíváme
nejčastěji – se strachem, který ale očišťuje, prověřuje, a pomáhá dovést sestup
až do hlubin pokory, v níž se rodí i nová víra, často vázaná na přijetí
toho, že věci mohou být prostě jinak, než jsme si dosud představovali.
A pak Zmrtvýchvstání, okamžik, kdy se jako zázrakem
roztancují vůně a víra v život dodá energii i jeho rozkvětu, onen závan
čerstvosti, který se rozhostí ve chvíli úlevy z prasklých obručí strachu a
stísněnosti, radostný závan uvolnění a zrození alternativních cest sycených
důvěrou v novou smysluplnost světa.
Celý tento proces, ve Velikonočním pašijovém příběhu zachycený
i se všemi protichůdnými emocemi, jako by zrcadlil také mnohé, čím nyní
procházíme a co vyznačuje období proměn obecně.
Ač bychom rádi, život obvykle nebývá jednoduchý a přímočarý,
rozdělený do přehledných kolonek a jen logicky na sebe navazujících procesů, a
tak se jednotlivá stádia příběhu často odehrávají jaksi současně, atmosféra
konce a tušení slepé uličky vyvolává strach, který lidi nutí do vyhraněných
obranných postojů a atmosféra houstne.
Na našem horizontu se stále častěji objevují zbraně, násilí,
ekonomické i ekologické hrozby, starý svět pevných hodnot jako by už patřil jen
vzpomínkám a minulosti. Strach je možná dobrý rádce, ale špatný pán a jeho
ostruhy nás dovedou přesně k tomu, čeho jsme se nejvíc báli -
k nepřátelství, podezíravosti, uzavřenosti a lsti.
Letošní velikonoční příběh jakoby přicházel
v atmosféře, která všechny tyto znaky obsahuje, naše situace v mnohém
prozrazuje pocit, že jsme se dostali do slepé uličky, naše snahy o zlepšení
jako by znovu a znovu jen rozjížděly staré mechanismy, sousedi se mění
v nepřátele a svět jako by stále více nabýval hrozivou tvář.
Velikonoční vigilie nám poskytují možnost projít tento
vnitřní příběh, postavit se tváří v tvář svému strachu a pohlédnout na
svět z hlediska naší omezenosti, slabosti a zranitelnosti. Nabídka, zdálo
by se, nepříliš lákavá, kdyby v sobě neskrývala i možnost rozpoznat, že je
to právě strach, který se pod naším pohledem scvrkne, a probudíme se do rána
vzkříšení.
Psáno pro AltPress
Žádné komentáře:
Okomentovat