7. 4. 2015

Postavit se svému strachu - Velikonoční rozjímání


 O tomto víkendu si křesťané připomínají jeden z největších svátků, příběh ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. I v jiných věroukách se k tomuto období počátku jara váží podobné obrazy smrti a zmrtvýchvstání, nutnost ukončení jednoho a započetí jiného, uhynutí a znovu probuzení přírody k novému koloběhu.  
Jeden ze zdánlivě vedlejších produktů, kterým náboženství obohacují lidský běh, je prodchnutí života se symbolickými příběhy, rozdělení času věnovaného věčným cyklicky se vracejícím principům od času naplněného aktivitou a péčí o přítomnost, přemítání o věčném smyslu a o jeho naplňování v realitě, čas sakrálního a čas profánního.
Náboženské příběhy doprovázené rituály nás vedou k tomu, abychom se do nich vžili, pustili k sobě poselství jejich příběhů, vzdálili se od svých osobních starostí a věnovali se úvahám o věčné povaze věcí, příběhům, které v sobě skrývají i mnohou zapomenutou moudrost a které často podivuhodně vykreslují podobu psychických archetypů.   

Kontext světa
Obraz smrti a zmrtvýchvstání, kterému jsou Velikonoce zasvěceny, nám nechává prožít jeden z nejtíživějších, ale zároveň nejradostnějších archetypů, možnost věčné obnovy, tíhu ztráty, která ale vede k dalším, novým dějům, transformaci, proměnu, rozloučení se se starým pro další nový vývoj našich životů.
V archetypální symbolice, obrácené na duši a její dobrodružství za zrcadlem, mizí v této hrozivé bráně nicoty často minulost, která nám připadala jako jediná možná, prožitá historie, na níž jsme stavěli své jistoty, se nám rozbahní pod nohama a vše, z čeho jsme do té doby odčítali svou budoucnost, se náhle obrací zpět. Je to čas melancholie a úzkosti, pocitu bezmoci a nutnosti odhodlat se nechat minulé odejít a obrátit se s důvěrou k tomu, co, třeba i dosud neznámé, přichází.
Mám ráda tento svátek a Bílá Sobota, v jejímž tichu se koná sestup duše do hlubin tajemství, kde se zrodí zmrtvýchvstání, je pro mě i symbolem kritického zhodnocení, rozloučení s představami, které už neodpovídají stavu skutečnosti, přeměna osobní i názorová, nové uchopení a začlenění sebe sama do kontextu světa.  

Hustá atmosféra
To vše spojené s tím, s čím proměnu prožíváme nejčastěji – se strachem, který ale očišťuje, prověřuje, a pomáhá dovést sestup až do hlubin pokory, v níž se rodí i nová víra, často vázaná na přijetí toho, že věci mohou být prostě jinak, než jsme si dosud představovali.
A pak Zmrtvýchvstání, okamžik, kdy se jako zázrakem roztancují vůně a víra v život dodá energii i jeho rozkvětu, onen závan čerstvosti, který se rozhostí ve chvíli úlevy z prasklých obručí strachu a stísněnosti, radostný závan uvolnění a zrození alternativních cest sycených důvěrou v novou smysluplnost světa.
Celý tento proces, ve Velikonočním pašijovém příběhu zachycený i se všemi protichůdnými emocemi, jako by zrcadlil také mnohé, čím nyní procházíme a co vyznačuje období proměn obecně.
Ač bychom rádi, život obvykle nebývá jednoduchý a přímočarý, rozdělený do přehledných kolonek a jen logicky na sebe navazujících procesů, a tak se jednotlivá stádia příběhu často odehrávají jaksi současně, atmosféra konce a tušení slepé uličky vyvolává strach, který lidi nutí do vyhraněných obranných postojů a atmosféra houstne. 
Na našem horizontu se stále častěji objevují zbraně, násilí, ekonomické i ekologické hrozby, starý svět pevných hodnot jako by už patřil jen vzpomínkám a minulosti. Strach je možná dobrý rádce, ale špatný pán a jeho ostruhy nás dovedou přesně k tomu, čeho jsme se nejvíc báli - k nepřátelství, podezíravosti, uzavřenosti a lsti.
Letošní velikonoční příběh jakoby přicházel v atmosféře, která všechny tyto znaky obsahuje, naše situace v mnohém prozrazuje pocit, že jsme se dostali do slepé uličky, naše snahy o zlepšení jako by znovu a znovu jen rozjížděly staré mechanismy, sousedi se mění v nepřátele a svět jako by stále více nabýval hrozivou tvář.
Velikonoční vigilie nám poskytují možnost projít tento vnitřní příběh, postavit se tváří v tvář svému strachu a pohlédnout na svět z hlediska naší omezenosti, slabosti a zranitelnosti. Nabídka, zdálo by se, nepříliš lákavá, kdyby v sobě neskrývala i možnost rozpoznat, že je to právě strach, který se pod naším pohledem scvrkne, a probudíme se do rána vzkříšení.
Psáno pro AltPress