V posledním týdnu jsem zaznamenala několik článků
zaměřených na téma „příliš liberální výchovy“. Nikoliv nepodstatná část těchto
článků se věnuje „zkaženosti“ dnešních dětí, obvykle líčené i s temnými následky,
které to přináší, často podané se vzácně bující negativní fantazií.
Ne, že bych s některými popisy současnosti do jisté
míry nesouhlasila, ale jejich příčiny i následky vidím jinak.
Postupný přechod
k liberální výchově je téma, které v západních demokratických zemích ovládá
veřejnost plynule od 50. Let a je úzce svázané s postupným procesem
individualizace, jíž naše kultura v rámci svého životního stylu prochází.
Rostoucí množství
informací, nutnost hledat a vytvářet své místo na trhu, demokratické uspořádání,
v němž žijeme, to vše tlačí na zvyšující se nutnost volit a rozhodovat.
Má-li člověk
nových generací dostát všech voleb, které jsou na něj každý den kladeny, potřebuje
získat vnitřní sebejistotu úsudku, která mu dovolí volit, aniž by byl úplně
závislý na miriádách protichůdných informací, které se na něj v naší
marketingové době valí. Nemůže se Pavlovovským systémem orientovat ve slalomu příkazů
a zákazů, u nichž postrádá vnitřní soudržnost. Musí vytvořit vnitřní hodnotový
systém, který mu pomůže se sjednotit v záplavě požadavků, nabídek, názorů
a vzruchů.
Podstata
liberální výchovy nespočívá – jak argumentuje většina obhájců tradičního modelu
– v tom, že dítě si má „dělat, co chce“, ale že se má učit vědět, proč
něco dělá a něco naopak nedělá. V tom tkví podstata změny, kterou kritici
nových metod rádi přehlížejí a bagatelizují s odůvodněním, že „dítě tomu
často ani nerozumí“.
Ono třeba i nerozumí,
ale učí se procesu, při němž člověk řídí své činy niternou úvahou, jejímž
centrem je jeho vlastní odůvodnění. Vidí, že se ptá a na své otázky hledá
odpovědi u sebe a ze sebe nejen proto, aby „měl, co chce“, ale taky proto, že
jedině, když svým volbám bude rozumět, bude schopen být za ně i odpovědný.
Ve výchově i
v pedagogice a školství jako by se základní spor vedl o jedno – o nutnou míru
porozumění. O to, kolik důrazu ve vztahu ke světu je věnováno této lidské
funkci a nakolik je „nechána koňovi“.
Myslím, že mají-li
naše děti (a nic jiného jim nezbude) řešit vše, co my jsme odložili, čeká je nejednoduchý
krok. Vyměnit poslušnost za odpovědnost, vnější příkazy za vnitřní usebrání a přijmout
niternou odpovědnost za stav světa - přerodit se ze slepých konzumentů v jeho vědomé
tvůrce. Dospět a individualizovat se.
To ale znamená
všechny ty dobře míněné poučky podrobit zpochybnění a otázce po jejich vnitřním
smyslu, a z tohoto tázání nechat, skoro jako vedlejší produkt, vyplynout
hodnotový systém, v nějž budou schopni věřit, protože vyrostl z nich.
Myslím, že to
nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je brát jejich tázání vážně.
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat