Jiří Přibáň uvádí ve svém článku „České společnosti hrozí politická perverze“ tři charakteristiky české
společnosti, které hrozí kolapsem a směřují mimo hranice klasické
demokracie. Ač se s popisem
v zásadě shoduji, přece jen bych tento souhlas doplnila několika
poznámkami.
K uvedeným procesům dochází ve většině, ne-li dokonce
všech zemích EU a USA. U nás demokracie nese ještě posttotalitní podoby,
prostředí je jednodušší a méně diferencované, občanská společnost nevyvinutá,
takže destruktivní rysy patrné všude, zde mají transparentnější a vyhrocenější
podobu.
Privatizace státu je zde jistě mnohem znatelnější než
v bývalých západních demokraciích bohatších o půl století postupného
budování demokratických struktur. Zde jsou tyto struktury jen křehkou skořápkou
nad jedoucími mechanismy byvších navyklých pořádků mocenských klik. Mladá
demokracie přebere nejdřív formu. Než začne zarůstat do povědomí lidí, trvá to
generace. Ty však dorůstají v atmosféře, kdy už vytoužený svět jeví známky
postupujícího úpadku.
Stejně je tomu s třetím bodem Přibáňovy analýzy, „mylné
představě české společnosti o významu protestů“. I ta není zdaleka osamocená.
Naopak, zdá se, že v celé Americko-Evropské demokracii se zvedá vlna
přesvědčení, že občanská společnost ztrácí byvší vliv a to, že „její protesty
zdaleka nemají takový význam“ a bezmoc se vylévá do ulic, je obecně považováno
za jednu ze slepých uliček doby – ohrožení demokracie.
Toto „prokletí“ vychází nejen z lokálního ovlivnění
německým romantismem, ale z romantismu v celé Evropě, jehož asi
nejdůležitějším podložím je protest proti technokratismu a odcizenosti
přebujelého osvícenství - stejně jako je
tomu nyní. Tato vlna se při nejmenším
periodicky vrací.
Samy o sobě by tyto odchylky byly pochopitelné – dovedu si
představit, že obzvlášť pro pohled z Cardiffu se zdejší společenská
situace může jevit dost bizarní, chápu i autorovo zaujetí pro uchování
nezávislé a kvalitní justice jako jednoho ze skutečných pilířů demokracie.
Problém ale vidím v tom, že příliš obracejí naši
pozornost k jevům, v nichž se ztrácí to, co by postkomunistické
regiony měly možná poskytnout nejvíc – srovnání a analýzu zkušeností se
zrozením totality z lůna demokracie, která je bezpochyby hrozbou století
minulého a zatím i tohoto, ať ze strany levé či pravé. Je hrozbou vycházející
ze současného stavu člověka a společnosti. A my ji známe na několik způsobů.
Stejně jako jsou zde
z minulých zkušeností atrofované pohyby občanské společnosti, jsme velmi
přecitlivělí na převládající formu - paňácovitost vlád režimu minulého byla
zdrojem mnoha zdařilých vtipů – což považuji za zkušenost pro současnou dobu
v něčem velmi cennou.
Problémy naší „banánové republiky“
nejsou problémy, které se od problémů Evropské Unie liší, naopak, jsou jen
primitivnější variantou téhož.
V jádru jsou to symptomy společnosti, která nevěří v
hodnoty, které proklamuje, kultury, v níž vládne technokratický duch a
forma s obsahem se čím dál více míjí.
Společnost, kterou může zachránit už snad jen trocha
romantismu, díky němuž prožitek získá znovu smysl, protože budeme schopni mu ho
dát a žít život na smysl orientovaný.
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat