25. 9. 2011

Normalizace duše

Slovo normalizace nepojmenovávalo jen normalizování do neblahého extrému vyhroceného režimu, ale i stav, v němž vyprchává nadšení, víra v ideu ztrácí lesk své novosti a obsah začíná být nahrazován přizpůsobováním se „dané normě“, z níž se nenápadně vytratil obsah a v níž je možné jen v rámci nastavených mantinelů bojovat o holé přežití; bezfantazijní svět, kde ideál je nebezpečný likvidátor osobnosti, protože vzbuzuje jen bezmocný vztek, byl již v osmdesátých letech přítomen na obou stranách železné opony. Rozdělení na dva tábory však budilo klamnou iluzi, že ještě „o něco jde“.

Vzpomínám si na jednu situaci počátkem roku 1989. Norské velvyslanectví tehdy zorganizovalo pro studenty politologie z Osla setkání s mladými chartisty. Po oficiálním setkání na norském velvyslanectví jsme – Češi i Norové – svorně zamířili do hospody věci ještě pořádně probrat. Většinu večera zabrala diskuse, v níž nás naši norští přátelé přesvědčovali, že česká totalita je hrozná, ale totalita reklamy a konzumu není o moc přívětivější. Obě skupiny se rozloučily tak trochu s pocitem, že druhá strana nechápe, protože v tom nežije. A obě měly pravdu.

Pro ně pád sovětského režimu znamenal ztrátu vnějšího nepřítele, který jim byl zároveň důkazem, že „může být hůř“, a z hlubin vytlačil již přítomnou otázku „Co dál?“. Pro nás znamenal deset let nadšení a krásných představ, které se však postupně měnily v nazření toho, co už Norové věděli. Slepá honba za lákadly konzumerismu dospěje za nedlouhý čas do absurdní podoby, zacyklí se v sobě samé a začnou se drát na povrch prázdnota, neukojenost a egosolistní obraz člověka, které ji nejen provázejí, ale jsou počátkem i cílem této cesty.

Odtržení roviny řeči a roviny reality postihuje nejen politický prostor, ale i nejhlubší soukromí a hodnotový systém obyvatel. V našem běžném vnímání je slovo stále častěji spíš názvem než poukazem k realitě. A jak je nám od dětství vštěpováno do mysli – jako způsob orientace ve světě a zachování zdraví – při každém kroku rájem reklamních sloganů, je třeba jej nikoliv vzít vážně a promyslet, ale nevzít vážně, podezíravě očichat, protože je pravděpodobně prostředkem manipulace a založit do přihrádky, neboť další atakují ze všech stran. Když jsem občas zahlédla na ICQ rozhovor mého syna s kamarády z gymnázia, nestačila jsem žasnout. To nebyla slova skládající se do vět, které chtějí něco nového sdělit za sebe, ale poukazy na oběma stranám známá slova, která si protistrana bez potíží domyslí. Domluvené zkratky slov.

Je zajímavé, že v našem liberalistickém systému, který se profiluje láskou ke svobodě a důrazem na individualitu, moji osmnáctiletí svěřenci nevstupují do dospělého života s pocitem, že vývoj jejich osudu závisí na tom, kým jsou a jak budou žít, ať po stránce hodnot, názorů, zájmů či projevených vlastností, ale na tom, jak „padne karta“. Často diskutovaným kritériem pro výběr vysoké školy není zájem o obor či osobní schopnosti, ale předpokládaná možnost realizace v tom kterém oboru. Marně se jim snažím vysvětlit, že současný odhad nejbližšího vývoje v tomto ohledu je zcela nejistý.

Jejich otázkou není tolik „kdo jsem“, ale „jak se vejdu do systému“ (ostatně diskuse kolem SCIO testů a mnohých reforem školství mapují stejný příběh z druhé strany). Zdá se, že „čipy“, které nám pro nejbližší budoucnost často předpovídá sci-fi literatura, se nenápadně mění v čárové kódy.

S touto zvláštní vyprázdněností vztahu k budoucnosti, kterou si představujeme spíš jako splácení již využité hypotéky než snění o různorodých možnostech, které život třeba nabídne; vzrůstá také důraz na represivitu. Veselý, živý, sám v sobě konfliktní olympský domov řecké božské rodiny si na naší nebeské báni navlékl přísné soudcovské taláry. Když třídu dvaceti „náctiletých“ postavíte před úkol napsat o každém spolužákovi tři dobré a tři špatné vlastnosti, stanete se svědky zajímavého úkazu – na dobré vlastnosti se nedostává slov. Nemají termíny a žádají změnu zadání. Diovi zůstal v ruce trestající blesk a hrom, ale roh hojnosti splynul s povinnou výbavou opravňující člověka k existenci. Naděje mnohých se vztahují k usazení v normativu, dosažení nekritizovatelnosti.

Normalizační šeď, s kterou se potýkáme, zasahuje duši. Instanci, kterou dnes často nasáváme s exotickou vůní Východu či starých kultur, ale jen spoře vnímáme jako hlas ve vlastním nitru, se kterým bychom se přirozeně radili o svých činech; jako způsob prožívání svého života.

A duše nebojuje, duše chybí. Chybí jako spojení mezi slovy, jako víra v to, co ještě není a fantazie o smysluplném poslání člověka spojeném s dalšími rovinami bytí. Jako souvislost, motiv a žitá radost z daru.

Velmi mne potěšil článek Lukáše Krause o spojení skandinávské levice s různě smýšlejícími náboženskými skupinami. Zdá se mi, že důraz, který levice přirozeně klade na smysl celku, ji spojuje nejen se sociální tematikou, ekologií či vzděláním, ale samotnou vnitřní logikou svých argumentů tíhne i k ideám, které tento celek rozšiřují i o duchovní obsahy. Možnost trvale udržitelného rozvoje je vázána stejně na naši schopnost domluvit se s okolní krajinou jako na schopnost domluvit se s vlastní duší a vrátit budoucnosti snění.

Kolem konfliktu o středoškolské volby (o němž krásně referoval Jiří Pehe v článku Trapné hrátky okolo voleb středoškoláků „nanečisto“) se ukázalo, že levicové strany dnes trpí neschopností domluvit se s mladými lidmi. Podle své zkušenosti bych řekla, že veliký díl této neobliby je možno přičíst agresivním způsobům diskursu pravice, který tomuto věku konvenuje, ale tato situace zároveň vynáší na povrch, jak málo je česká politika jako celek zaměřena na budoucnost. Vize ČSSD tak, jak jsou v současnosti prezentovány, v nich oprávněně budí dojem, že jsou jen lehce posunutou alternativou světa pravice, navíc okořeněnou mentorstvím a moralismem.

Nepřinášejí naději na skutečnou změnu hodnot (jak tomu bylo třeba i v Obamově kampani v USA), ale nabídku jiného uspořádání téhož. Probudit zájem mladých znamená probudit jejich sny. Anebo spíš vtěsnat se do drobné mezírky, která vzniká předtím, než své rodící se sny „realisticky“ zaženou.

V tomto úkolu dnes v našem regionu asi mnoho nenapomůže zažité a od reality mnohokrát odtržené náboženské názvosloví ani několika režimy důsledně vykostěné apely na humanismus či „slušnost“, ale, v tom souhlasím s panem Krausem, radikální krok do neznáma, krok víry, který dá prostor i vizi, která může působit třeba i nepravděpodobně, ale dokáže probudit fantazii a vrátit občanům alespoň náznak důvěry ve veřejný prostor. Jestli takový obrat přijde z dílny ČSSD, nebo si vyžádá založení nové levicové strany, kdo ví.

Psáno pro Deník Referendum