Slovo normalizace nepojmenovávalo jen normalizování do neblahého extrému
vyhroceného režimu, ale i stav, v němž vyprchává nadšení, víra v ideu
ztrácí lesk své novosti a obsah začíná být nahrazován přizpůsobováním se
„dané normě“, z níž se nenápadně vytratil obsah a v níž je možné jen
v rámci nastavených mantinelů bojovat o holé přežití; bezfantazijní
svět, kde ideál je nebezpečný likvidátor osobnosti, protože vzbuzuje jen
bezmocný vztek, byl již v osmdesátých letech přítomen na obou stranách
železné opony. Rozdělení na dva tábory však budilo klamnou iluzi, že
ještě „o něco jde“.
Vzpomínám si na jednu situaci počátkem roku
1989. Norské velvyslanectví tehdy zorganizovalo pro studenty politologie
z Osla setkání s mladými chartisty. Po oficiálním setkání na norském
velvyslanectví jsme – Češi i Norové – svorně zamířili do hospody věci
ještě pořádně probrat. Většinu večera zabrala diskuse, v níž nás naši
norští přátelé přesvědčovali, že česká totalita je hrozná, ale totalita
reklamy a konzumu není o moc přívětivější. Obě skupiny se rozloučily tak
trochu s pocitem, že druhá strana nechápe, protože v tom nežije. A obě
měly pravdu.
Pro ně pád sovětského režimu znamenal ztrátu
vnějšího nepřítele, který jim byl zároveň důkazem, že „může být hůř“, a
z hlubin vytlačil již přítomnou otázku „Co dál?“. Pro nás znamenal deset
let nadšení a krásných představ, které se však postupně měnily
v nazření toho, co už Norové věděli. Slepá honba za lákadly konzumerismu
dospěje za nedlouhý čas do absurdní podoby, zacyklí se v sobě samé a
začnou se drát na povrch prázdnota, neukojenost a egosolistní obraz
člověka, které ji nejen provázejí, ale jsou počátkem i cílem této cesty.
Odtržení roviny řeči a roviny reality postihuje nejen politický
prostor, ale i nejhlubší soukromí a hodnotový systém obyvatel. V našem
běžném vnímání je slovo stále častěji spíš názvem než poukazem
k realitě. A jak je nám od dětství vštěpováno do mysli – jako způsob
orientace ve světě a zachování zdraví – při každém kroku rájem
reklamních sloganů, je třeba jej nikoliv vzít vážně a promyslet, ale
nevzít vážně, podezíravě očichat, protože je pravděpodobně prostředkem
manipulace a založit do přihrádky, neboť další atakují ze všech stran.
Když jsem občas zahlédla na ICQ rozhovor mého syna s kamarády
z gymnázia, nestačila jsem žasnout. To nebyla slova skládající se do
vět, které chtějí něco nového sdělit za sebe, ale poukazy na oběma
stranám známá slova, která si protistrana bez potíží domyslí. Domluvené
zkratky slov.
Je zajímavé, že v našem liberalistickém systému,
který se profiluje láskou ke svobodě a důrazem na individualitu, moji
osmnáctiletí svěřenci nevstupují do dospělého života s pocitem, že vývoj
jejich osudu závisí na tom, kým jsou a jak budou žít, ať po stránce
hodnot, názorů, zájmů či projevených vlastností, ale na tom, jak „padne
karta“. Často diskutovaným kritériem pro výběr vysoké školy není zájem o
obor či osobní schopnosti, ale předpokládaná možnost realizace v tom
kterém oboru. Marně se jim snažím vysvětlit, že současný odhad
nejbližšího vývoje v tomto ohledu je zcela nejistý.
Jejich
otázkou není tolik „kdo jsem“, ale „jak se vejdu do systému“ (ostatně
diskuse kolem SCIO testů a mnohých reforem školství mapují stejný příběh
z druhé strany). Zdá se, že „čipy“, které nám pro nejbližší budoucnost
často předpovídá sci-fi literatura, se nenápadně mění v čárové kódy.
S touto
zvláštní vyprázdněností vztahu k budoucnosti, kterou si představujeme
spíš jako splácení již využité hypotéky než snění o různorodých
možnostech, které život třeba nabídne; vzrůstá také důraz na
represivitu. Veselý, živý, sám v sobě konfliktní olympský domov řecké
božské rodiny si na naší nebeské báni navlékl přísné soudcovské taláry.
Když třídu dvaceti „náctiletých“ postavíte před úkol napsat o každém
spolužákovi tři dobré a tři špatné vlastnosti, stanete se svědky
zajímavého úkazu – na dobré vlastnosti se nedostává slov. Nemají termíny
a žádají změnu zadání. Diovi zůstal v ruce trestající blesk a hrom, ale
roh hojnosti splynul s povinnou výbavou opravňující člověka
k existenci. Naděje mnohých se vztahují k usazení v normativu, dosažení
nekritizovatelnosti.
Normalizační šeď, s kterou se potýkáme,
zasahuje duši. Instanci, kterou dnes často nasáváme s exotickou vůní
Východu či starých kultur, ale jen spoře vnímáme jako hlas ve vlastním
nitru, se kterým bychom se přirozeně radili o svých činech; jako způsob
prožívání svého života.
A duše nebojuje, duše chybí. Chybí jako
spojení mezi slovy, jako víra v to, co ještě není a fantazie o
smysluplném poslání člověka spojeném s dalšími rovinami bytí. Jako
souvislost, motiv a žitá radost z daru.
Velmi mne potěšil článek
Lukáše Krause o spojení skandinávské levice s různě smýšlejícími
náboženskými skupinami. Zdá se mi, že důraz, který levice přirozeně
klade na smysl celku, ji spojuje nejen se sociální tematikou, ekologií
či vzděláním, ale samotnou vnitřní logikou svých argumentů tíhne i
k ideám, které tento celek rozšiřují i o duchovní obsahy. Možnost trvale
udržitelného rozvoje je vázána stejně na naši schopnost domluvit se
s okolní krajinou jako na schopnost domluvit se s vlastní duší a vrátit
budoucnosti snění.
Kolem konfliktu o středoškolské volby (o němž
krásně referoval Jiří Pehe v článku Trapné hrátky okolo voleb
středoškoláků „nanečisto“) se ukázalo, že levicové strany dnes trpí
neschopností domluvit se s mladými lidmi. Podle své zkušenosti bych
řekla, že veliký díl této neobliby je možno přičíst agresivním způsobům
diskursu pravice, který tomuto věku konvenuje, ale tato situace zároveň
vynáší na povrch, jak málo je česká politika jako celek zaměřena na
budoucnost. Vize ČSSD tak, jak jsou v současnosti prezentovány, v nich
oprávněně budí dojem, že jsou jen lehce posunutou alternativou světa
pravice, navíc okořeněnou mentorstvím a moralismem.
Nepřinášejí
naději na skutečnou změnu hodnot (jak tomu bylo třeba i v Obamově
kampani v USA), ale nabídku jiného uspořádání téhož. Probudit zájem
mladých znamená probudit jejich sny. Anebo spíš vtěsnat se do drobné
mezírky, která vzniká předtím, než své rodící se sny „realisticky“
zaženou.
V tomto úkolu dnes v našem regionu asi mnoho nenapomůže
zažité a od reality mnohokrát odtržené náboženské názvosloví ani
několika režimy důsledně vykostěné apely na humanismus či „slušnost“,
ale, v tom souhlasím s panem Krausem, radikální krok do neznáma, krok
víry, který dá prostor i vizi, která může působit třeba i
nepravděpodobně, ale dokáže probudit fantazii a vrátit občanům alespoň
náznak důvěry ve veřejný prostor. Jestli takový obrat přijde z dílny
ČSSD, nebo si vyžádá založení nové levicové strany, kdo ví.
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat