Konfrontace názorů
Markéta Hrbková, básnířka, astroložka, překladatelka
„Tvrdím, že tento systém má uvnitř sebe chybu, ‚systémovou chybu‘. Není to
tato jedna nebo jiná chyba, je to
chyba uvnitř celého systému. Dovedete si to představit? Je všude a nikde.“ (David Bohm, Changing Consciousness)
V poslední
době se rozšířil mýtus o konci světa, který je založen na starém mayském
kalendáři, zároveň však jím určená data provází i některé vesmírné události, o
nichž i astronomové uvažují v kontextu možných změn na zeměkouli. Nechci
zde nikoho přesvědčovat o pravdivosti či nepravdivosti podobných předpovědí,
ale ráda bych se na ně podívala jako na určitý vzkaz, který dáváme sobě samým.
Je to hlas nevědomí, které svým jazykem mytických obrazů, symbolů a
z nevědomí stoupajících obav před nás nahrubo staví informaci o nutnosti
proměny člověka, transformaci lidství do snad další roviny vývoje či zrání,
které mytologické systémy vždy symbolizovaly obrazem smrti a zmrtvýchvstání,
hada svlékajícího svou kůži pro nové dějství tisíciletého běhu lidských dějin i
pro proměnu jednotlivce. Podle svého zvyku se na tento obraz díváme jako na
něco, co „ je“, či „ není“ pravda, co přijde, či nepřijde jaksi nezávisle na
nás, a plně nám uniká, že jeho přítomnost v našich myslích je
v mnohém odrazem toho, jak se cítíme a jak občas i sami sebe zahlédneme
tam kdesi uvnitř.
Jsem přesvědčena, že situace, v níž se nacházíme, kdy se potřeba
hlubinné proměny lidstva ohlašuje nejen ze starých proroctví, ale i mnoharozměrnou
krizí, provázenou už ani nezakrývanou bezradností, je spojena s jakýmsi
vesmírným cyklem, který to na dnešní dobu „naplánoval“, ale zároveň je to
obraz, který vyrůstá z nás. Divinační vědy, které se cyklickými proměnami
dění zabývají asi nejhlouběji, došly ke zjištění, že nikdy nejde jen o jeden
cyklus, který náhle přijde a odejde.
Neustále postupující změny, v nichž se různé cykly spojují, kříží,
střídají a dobíhají, mají podobu proudu, který se jako podzemní řeka valí někde
v hlubině lidských vjemů a zákoutích toho, co prožíváme jako fantazie, a
nabízí nevědomé obrazy, mnohdy nezřetelně smíšené závany současnosti, vzpomínek
z minulosti i tušení budoucnosti, které svým vědomím interpretujeme.
Nasměrováním svého vědomí z větší míry vytváříme chod událostí.
Myslím si, že s rokem 2012 z
hlubin našeho nevědomí vystupuje zesilující se nutkavý tlak na potřebu změny
spojený s tím, že člověk naší civilizace dospěl do stadia, kdy určitý
princip dosáhl vrcholu a hranice svých možností a musí se přerodit do další
vývojové fáze, kde se to, co bylo středobodem končícího cyklu (možná bychom
mohli říct zrození Boha v individualitě), přesune ze středu zájmů a
z pozice hodnoty, z níž fraktálově vyrůstá struktura naší psychiky,
na okrajové pozice a úhelné postavení převezmou hodnoty jiné, pro vyrovnání
pravděpodobně v mnohém zdánlivě opačné.
Alespoň zpočátku. Postupem času by mohlo převážit vidění, v němž protikladnost
dnešních soupeřů vynikne ve světle širšího vnímání jako dvě strany jedné
skutečnosti.
Obrovský
rozmach člověka ve službě jeho egu, který je nepřekročitelnou fází vývoje
jednotlivce stejně jako společnosti, se nám před očima proměňuje v jakousi
egománii, podivně nesourodý obraz světa, v němž totalita jednotlivostí
zastiňuje souvislosti tak, že nejsme často schopni věřit vlastním očím, neboť
viděné rozdělujeme do kategorií a bráníme jejich průchodnosti. Tak často
škobrtáme o svět, v němž se za vzývání svobody čím dál víc přimykáme ke
kontrole všeho druhu, neboť se neumíme spolehnout na sebe zevnitř, metoda
je nám víc než rozhodnutí na pozadí dané situace a bezradně bloudíme
v byrokratických labyrintech slov, vytržených z kontextu našeho
vlastního žití.
Odehráváme se
vně nás samých a naše fantazie je naučena hledat především ve vodách možných
nebezpečí, v podezíravosti. Naděje a víra, femme fatale kreativních činů,
ideálů i vizí, které bychom v nastalých krizích tolik potřebovali,
zůstávají zamrazeny v křišťálovém zámku mysli, která však kdesi cestou
k vrcholům ztratila sestru zem, pohrdla příliš pomalými city a stala se nedoslýchavou
ke kořenům instinktu.
David Bohm
v knize Changing Consciousness (Proměna
vědomí, 1991) říká: „Základní nevyslovený předpoklad je, že mysl vám pouze
říká, jak věci jsou, a nic jiného nedělá – a že někde uvnitř této mysli sedíte
vy, který se rozhodujete, co s podanou informací uděláte. Ale to nejste vy, kdo
rozhoduje, co s informací uděláte a jak ji zpracujete, mysl řídí vás. Mysl
vytváří čistě ze sebe rozdělení, a pak je předkládá jako přirozené. Dalším ze
základních rysů mysli je i to, že si sama neuvědomuje, že něco vytváří, a pak
bojuje proti tomu, co vytvořila. A nechce vědět, že to dělá. Tak mysl bojuje
proti svým vlastním výsledkům a pokouší se odstranit vznikající problémy přesně
těmi způsoby, kterými je předtím vytvořila. Tomu říkám „udržovaná nesoudržnost‘(sustained
incoherence).“
Obraz smrti a zmrtvýchvstání
Chceme-li pojímat
obraz konce světa jako obraz transformace, zmrtvýchvstání, symbol nevědomí, měli
bychom hledat nejen jeho varovné poselství, ale pokusit se nalézt v širokém
spektru možností i radu a nabízený lék.
Ať jsme si toho vědomi či nikoliv, svět
s vidinou blízkého konce je jiný než svět, o jehož nekonečnosti jsme
předtím nepochybovali.A možná právě k tomuto obrazu bychom se měli
vztáhnout s prosbou o radu a léčbu, ptát se po perspektivě, kterou přináší
setkání se smrtelnou tváří, možná i vyjít vstříc síle emocí, která otřese i
nejhlubšími kořeny zvyku.
Naše krize je z nemalé části krizí vnímání
času. Se zvyšující se rychlostí, odcizeností a virtualizací našeho světa žijeme
přítomnost spíše jako oběť očekávané budoucnosti a zároveň odkládáme do
budoucna veškeré problémy. Očekáváme růst růstu a věříme, že v
nedaleké budoucnosti budou splaceny všechny úroky z úroků, že planeta
určitě někdy v budoucnu nalezne sebezáchovný mechanismus, jímž zachrání
nás i sebe, a že ne my, ale jakési budoucí generace musí vyřešit problémy, před
nimiž stojíme v úzkostné bezradnosti.
Je také krizí autenticity, vztahu k sobě
samým. Jen s naprostou lhostejností k sobě i světu můžeme žvýkat
místo jídla gumu a metodicky vysvětlovat, že nám to nevadí, vnucovat vlastním
dětem něco, čemu sami ani za mák nevěříme, a namlouvat si, že tři čtvrtiny života
musíme prožít tak, jak nechceme, namísto toho, abychom se snažili žít tak, jak
bychom chtěli, a přirozeně tvůrčím způsobem přetvářeli svět ke svému obrazu.
Je krizí naší téměř zásadní extroverze, které
chybí citové a instinktivní zakotvení, teroru „metod“ a „jediných objektivních
hledisek a stanovisek“.
Úskalí, která, jak psychologie ví, hrozí vždy
u převažujícího spoléhání na myslivý princip.
Možná je nejvyšší čas pohlédnout do tváře své
konečnosti a pokusit se ve fantazii seznámit s pohledem, který pochází
odtamtud. Objevíme tam váhu dne, okamžiku, vztahu, smysl věcí bez užitku jenom
pro ně samé, smysl sebe samých zakořeněný ve smyslu světa, úžas z krásy nelítostně
spjatý i s blízkostí konečnosti; všechno to, co se z našeho života již
generace plíživě a v posledních letech stále nenávratněji vytrácí.
Smrt je tou, která nás svléká ze všech rolí,
podtrhne podlahu všem předpokladům a závislostem a pokud nás s něčím zůstaví,
tedy jen s tím, kým jsme se za života stali. Všechna „ co kdyby“ a
„objektivně“ ztrácí svou magickou moc.
Někdy slýcháme, že před smrtí proběhne
člověku hlavní linie jeho života jako film. Kde naše vědomí neovlivňuje zítřek,
vyplave minulost viděna jiným zrakem.
Myslím, že naše civilizace se nachází ve stadiu,
které tuto zkušenost v mnoha ohledech velmi připomíná a že v našem
zájmu o mayská proroctví je i kus moudrosti nevědomí, které nás tlačí k co
možná vědomému uchopení těchto představ.
Stojíme před paradoxem, jak dosáhnout změny,
a narážíme na to, že to neumíme jinak než povinností a metodou, kterými jen
opakujeme a posilujeme staré mechanismy, skrz něž očekáváme rozhodnutí zvenčí. Naše transformace
musí vyrůst zevnitř, etablovat se upevňováním naší niterné sebejistoty,
setkáním s imanencí, která je ukryta v našich duších, ale byla
zahnána do nejodlehlejších koutů.
Budeme nuceni risknout nepředvídatelnou
budoucnost, vykročit do neznáma, udělat krok „pouhou vírou“. Smrt a
zmrtvýchvstání.
Je velmi pravděpodobné, že takový proces bude
trvat více generací, může být provázen katastrofami vesmírnými, ekologickými i
politickými, osobně jsem ale přesvědčena, že právě jeho průběh závisí na každém
z nás. Že to, jakou podobu další vývoj nabere, se bude rozhodovat ve
zlomových okamžicích (do nichž bych letošní rok asi počítala), a bude nejvíc
závislé na stavu jakési společné mysli lidstva, která jako mem nebo kolektivní
obraz visí ve vzduchu, všichni z ní čerpáme a všichni do ní svou nejhlubší
podstatou přispíváme.
Když dokážeme do hloubky přijmout míru
odpovědnosti, která je v této představě světa skryta, zrodí se s ní
zároveň i naděje, že jsme to skutečně my, na kom záleží, neboť to uvěříme sami
sobě. A to je první a možná nejdůležitější krok, s nímž nám tento symbol
může pomoci a zajistit co nejvědomější přístup k úkolu, který nám tajemné
poselství dějin již zvěstuje.
Psáno pro časopis PROSTOR http://www.revueprostor.cz/index2.php?menu=archiv&vid=95
Žádné komentáře:
Okomentovat