Mám jednoho kamaráda, jehož základním postojem téměř ke všemu je, že „on to neví“ a že „to není možné generalizovat“. Chvályhodná touha po objektivitě, ale přece jen… když se uplatňuje všude a u všeho ztrácí trochu glanc a člověka napadne i takové ošklivé slovo jako „ zbabělost“. Působí to tak alespoň všude, kde to použije, aby nemusel k něčemu zaujmout postoj, a to on dělá opravdu nerad.
Jeho oblíbenou
rolí ve společenských vztazích je - jak jinak - nestrannost. Úzkost, aby nebyl
s nikým spojován, je jedním z hybných motivů spousty jeho činů. Mám ho moc
ráda, během let se tento postoj „ Nepostoj“ stal polem, na kterém víme, že se
nesejdeme, a které se tudíž snažíme nenavštěvovat. Někdy to jde docela dobře,
jindy to skřípe.
Skřípe to ve mně.
Všude tam, kde po zaujetí postoje volá nejen hravá mysl, ale i stahující se
žaludek, kde mám nepříjemný pocit, že krasodušně tančím po lidském utrpení,
nespravedlnosti, bolesti, má slova se úzkostlivě vyhýbají svírajícím se útrobám.
Zrcadlení empatie
je nežádoucí. To ale vůbec neznamená, že zmizí; spíš nás donutí vyhnout se tématům,
které ji vyvolávají, a když není vyhnutí, tak je bagatelizovat. Také odvrátí
pozornost – trochu úzkostlivě – od všeho, co se „příliš rozrůstá“ a upne se
k detailům, které zahánějí obrazotvornost. Mění nás pomalu, ale jistě, to,
co bylo v mládí hlubokou touhou po objektivitě, se postupně čím dál víc podobá
křehkému tanci v navyklých stezkách, které zaručují nerušený klid.
Empatie je
nežádoucí i ve veřejné debatě
Své osobní vztahy
bych tu neventilovala, kdybych neměla pocit, že podobný proces je možné
sledovat i v debatě veřejné. Shodou
okolností jsem v průběhu psaní narazila na článek v magazínu Finmag „Velké
srdce mají i velké svině“, o knize,
v níž autor vyrazil „Proti empatii“ dokonce do argumentačního boje:
Prvním argumentem
je, že empatie má tendenci stranit blízkým a „známým“, a zkušenosti (tedy
upřednostní soucit s vykonaným zločinem před abstraktním soucitem
s oběťmi, kterým bylo předejito).
Dalším argumentem
„proti empatii“ je, že empatie automaticky neznamená morálku, naopak, její
služby je možné použít i ke zlému účelu.
Třetím
argumentem je, že „silně empatičtí lidé mají sklon k asymetrickým (ač by
člověk u asymetrie očekával širší spektrum, čti: druhé upřednostňujícím) vztahům“.
Čtvrtým
– prý nejnápaditějším – argumentem je, že empatie může být i zdrojem konfliktů,
ba dokonce válek.
V článku jsou dost hrubě
směšovány pojmy „empatie“ a „emoce“. Inženýrství
lidských duší, kterým tento elaborát bezesporu je, se neskrývá v argumentech
pro nebo proti empatii, ale v bláhové iluzi, že máme jasno v tom, kde
všude nás ona empatie ovlivňuje v podobě předcházení stahování žaludku, vyhýbání
se informacím, které by je spustily, či případně manipulací sebe i okolí formou
plochých argumentů.
Empatii, silné vjemy odehrávající se
v rovině tělesnosti, skutečně můžeme použít všemi směry. Zrcadlení nezajímá individualita
ani stranictví, směr ani cíl. Jsou to vjemy, které nás spojují s tím, co
je v nás lidské, neosobní, univerzální, a co nám vztah k tomuto
rozměru možná spíš zprostředkovává, než namlouvá (jak podsunuje autor, když
smísí empatii s emocemi).
Nenamlouvá. Je to
zrcadlení, které nerozeznává ani uvnitř a vně, natož nějaké osobní podtexty, zrcadlí
to, co je nebezpečné prostě člověku, s čím neradno zacházet nejen
z důvodů sebepečlivěji promyšlené morálky, ale první signální soustavou. To,
co je nelidské.
Čím dál častěji mívám pocit –
v osobní i veřejné komunikaci – že se nám honba za „objektivní
nestranností“ mění v úprk před „nestabilitou“ emocí. S tím nám ale mizí
z horizontu i schopnost zahlédnout věci v jejich niterném kontextu a smysl
pro to, co možná nedisponuje objektivitou suchých „fakt“, ale zato největším
vlivem v dobrém i ve zlém – míra našeho lidství.
Psáno
pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat