Pavel Šplíchal v A2larmu publikoval dne 28. 1.
zvláštní úvahu o apokalyptických vizích, které podle jeho názoru provázejí
různé s ezoterikou související názorové proudy. V článku pro mne
trochu nejasným způsobem v pár větách zmapoval scénu od přírody milovného
Jaroslava Duška až po samého zmocněnce jeho Omnipotence Trhu Václava Klause.
Celé této podivuhodně amorfní společnosti vyčítá: „nejspíš načetli víc než
obyvatelé libovolného menšího města dohromady, jenže v mediálních
zkratkách a bezbřehé popularizaci z jejich nabytých vědomostí moc
nezůstane“.
Nechci obhajovat ani jeden z oněch pomocí mediálních
zkratek a bezbřehé popularizace zmixovaných proudů, dokonce se přiznám, že mě
na článku zaujal právě autorův zcela neinformovaný a povšechný přístup, který
ovšem - a v mnoha případech oprávněně – zároveň vytýká „těm ezo...“.
Jenže ezoterika to dělá vědomě, bere vážně lidské fantazijní
obrazy a má pro tuto „povšechnost“ celé sady archetypů, s nimiž skutečnost
srovnává, odhaduje a zkoumá její směřování a sleduje svět také pomocí analogií
a synchronicit.
Tyto „synchronicity“ jsou
(obzvlášť v kolektivním měřítku) tím, co nechtěně předvedl
autor článku –
obrazy či témata, které se šíří ve společnosti, dotěrně neodbytná se vynořují
ve zcela odlišných sférách zájmů a vyskakují na nejnemožnějších místech. Obrazy, které se nabízejí skoro samy, protože
odpovídají něčemu, co tušíme nebo poznáváme zevnitř.
Ezoterika pěstuje
schopnost nahlédat a rozpoznávat archetypy v jejich kořenové podobě,
dřív než se vydají na cestu ke konkrétnímu uskutečnění. Smrt a zmrtvýchvstání
je tak něčím, co jako proces nedílně patří k životu, umíráme pro sebe i
pro druhé s každou smrtí ega a s každým politickým systémem, s nimiž
vrůstáme do nové vlastní podoby. Je to transformace, život ve své vitální
podobě, kdy věci mění svou formu a struktury zůstávají. Proměna visí ve
vzduchu, otázka je jaká.
Apokalypsa
v této verzi může vyvolat stejně pocit „všeobecného úpadku a cesty
k apokalypse, se kterou se vlastně nedá skoro nic dělat“, jako pocit
burcující výzvy spojené s transformační vizí.
Nechci se zde dohadovat, jestli jsme či nejsme tak daleko,
že nám hrozí atomová válka nebo vylití oceánů, ale že ve vzduchu visí obraz
slepé uličky, že způsob našeho života zdá se být za zenitem a pravděpodobně
budeme nuceni hledat značně odlišné priority, než doposud, to asi cítíme
všichni. A to stačí k tomu, aby ten
obraz byl natolik přítomný, že se ho nezbavíme, a jeho obcházení nás dovede jen
k tomu, co sám autor předpovídá – obrazu, který se jaksi nabízí, se
chytnou na jedné straně ti, kteří dobře vědí, kam ho chtějí dovést, a na druhé
ti, kteří mu propadli v naivní víře.
Ezoterikou se zabývám dlouhá léta. Ač chápu autorovu nechuť
k tomu, jak často velmi pokleslé formy ezoteriky začínají prosakovat na
oficiální posty, jsem přesvědčena, že současný boom (i přesto, že se jako každá
módní vlna zjevuje v bizarních podobách) není zcela náhodný, ale je logickou
reakcí na to, že lidé hledají pojmy a systémy, které jim umožní se orientovat
ve světě vnitřních obrazů, kterých s postupnou individualizací přibývá, a
mají konfrontační charakter. Svět totality fragmentů nám mnohdy brání uvěřit
vlastním očím, neboť se celistvé dojmy a obrazy rozpadají na tisíce
argumentačních částiček. Ezoterické
obrazy a jejich výklady poskytují prostředky, jak tyto obrazy pojmenovat,
uchopit a lépe jim porozumět. Jsou to vědy, které se tématikou zabývají stovky
ba i tisíce let s vyvinutým systémem na srovnávání zkušeností různých
kultur.
Osobně si myslím, že rétorika transformace je
v současné chvíli přiléhavější než revoluce protože změny, které nám
tlučou na dveře, se týkají nejen oblastí politických, ale také vědeckých na
poli věd přírodních i humanitních, zřejmě zasáhnou i do hluboce zakořeněných
návyků i stavby hodnot.
Chceme-li totiž úspěšně zvládnout situaci, v níž jsme se ocitli, kdy naše technické
prostředky převyšují naši lidskou zralost s nimi zacházet, potřebujeme
nejvíc naučit se zacházet sami se sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat