10. 2. 2015

Co nabízí ezoterika?





Pavel Šplíchal v A2larmu publikoval dne 28. 1. zvláštní úvahu o apokalyptických vizích, které podle jeho názoru provázejí různé s ezoterikou související názorové proudy. V článku pro mne trochu nejasným způsobem v pár větách zmapoval scénu od přírody milovného Jaroslava Duška až po samého zmocněnce jeho Omnipotence Trhu Václava Klause. Celé této podivuhodně amorfní společnosti vyčítá: „nejspíš načetli víc než obyvatelé libovolného menšího města dohromady, jenže v mediálních zkratkách a bezbřehé popularizaci z jejich nabytých vědomostí moc nezůstane“.
Nechci obhajovat ani jeden z oněch pomocí mediálních zkratek a bezbřehé popularizace zmixovaných proudů, dokonce se přiznám, že mě na článku zaujal právě autorův zcela neinformovaný a povšechný přístup, který ovšem - a v mnoha případech oprávněně – zároveň vytýká „těm ezo...“.  
Jenže ezoterika to dělá vědomě, bere vážně lidské fantazijní obrazy a má pro tuto „povšechnost“ celé sady archetypů, s nimiž skutečnost srovnává, odhaduje a zkoumá její směřování a sleduje svět také pomocí analogií a synchronicit.
Tyto „synchronicity“ jsou (obzvlášť v kolektivním měřítku) tím, co nechtěně předvedl
autor článku – obrazy či témata, které se šíří ve společnosti, dotěrně neodbytná se vynořují ve zcela odlišných sférách zájmů a vyskakují na nejnemožnějších místech.  Obrazy, které se nabízejí skoro samy, protože odpovídají něčemu, co tušíme nebo poznáváme zevnitř.
Ezoterika pěstuje schopnost nahlédat a rozpoznávat archetypy v jejich kořenové podobě, dřív než se vydají na cestu ke konkrétnímu uskutečnění. Smrt a zmrtvýchvstání je tak něčím, co jako proces nedílně patří k životu, umíráme pro sebe i pro druhé s každou smrtí ega a s každým politickým systémem, s nimiž vrůstáme do nové vlastní podoby. Je to transformace, život ve své vitální podobě, kdy věci mění svou formu a struktury zůstávají. Proměna visí ve vzduchu, otázka je jaká.
Apokalypsa v této verzi může vyvolat stejně pocit „všeobecného úpadku a cesty k apokalypse, se kterou se vlastně nedá skoro nic dělat“, jako pocit burcující výzvy spojené s transformační vizí.
Nechci se zde dohadovat, jestli jsme či nejsme tak daleko, že nám hrozí atomová válka nebo vylití oceánů, ale že ve vzduchu visí obraz slepé uličky, že způsob našeho života zdá se být za zenitem a pravděpodobně budeme nuceni hledat značně odlišné priority, než doposud, to asi cítíme všichni.  A to stačí k tomu, aby ten obraz byl natolik přítomný, že se ho nezbavíme, a jeho obcházení nás dovede jen k tomu, co sám autor předpovídá – obrazu, který se jaksi nabízí, se chytnou na jedné straně ti, kteří dobře vědí, kam ho chtějí dovést, a na druhé ti, kteří mu propadli v naivní víře.
Ezoterikou se zabývám dlouhá léta. Ač chápu autorovu nechuť k tomu, jak často velmi pokleslé formy ezoteriky začínají prosakovat na oficiální posty, jsem přesvědčena, že současný boom (i přesto, že se jako každá módní vlna zjevuje v bizarních podobách) není zcela náhodný, ale je logickou reakcí na to, že lidé hledají pojmy a systémy, které jim umožní se orientovat ve světě vnitřních obrazů, kterých s postupnou individualizací přibývá, a mají konfrontační charakter. Svět totality fragmentů nám mnohdy brání uvěřit vlastním očím, neboť se celistvé dojmy a obrazy rozpadají na tisíce argumentačních částiček.  Ezoterické obrazy a jejich výklady poskytují prostředky, jak tyto obrazy pojmenovat, uchopit a lépe jim porozumět. Jsou to vědy, které se tématikou zabývají stovky ba i tisíce let s  vyvinutým systémem na srovnávání zkušeností různých kultur.
Osobně si myslím, že rétorika transformace je v současné chvíli přiléhavější než revoluce protože změny, které nám tlučou na dveře, se týkají nejen oblastí politických, ale také vědeckých na poli věd přírodních i humanitních, zřejmě zasáhnou i do hluboce zakořeněných návyků i stavby hodnot.
Chceme-li totiž úspěšně zvládnout situaci,  v níž jsme se ocitli, kdy naše technické prostředky převyšují naši lidskou zralost s nimi zacházet, potřebujeme nejvíc naučit se zacházet sami se sebou.

Psáno pro Deník Referendum