Ráda bych
předeslala, že některé články pana Kartouse čtu ráda a asi i proto jsem se
rozhodla reagovat na článek „Zbavit se boha ve prospěch člověka“.
Celý článek
je trochu zjednodušeným povzdechem nad zvnějšněním humanistických hodnot (což
společně s autorem považuji za problém par excellence), jehož se chce
autor „zbavit“ pomocí odvržení náboženství a nalezení „autenticity“ člověka bez
božského prostředníka. Mám důvodné obavy, že podobné řešení by vedlo jen k posílení
„zbožštění“ člověka, což je podle mě další z průvodních jevů a zřejmě i
hlubších motivů současné civilizační krize.
Základní
omyl autora spočívá v přesvědčení, že zatímco hodnoty solidarity a
sounáležitosti jsou veskrze lidské, potřeba neznámého tajemství a vědomí sil
mocnějších než člověk je jen něčím, co si člověk na sebe vymyslel. Nebudu zde
polemizovat o Bohu (i když to de facto dělám, protože samotnou existenci tohoto
archetypu v lidské psýché považuji za jeden z nejpádnějších důkazů
Boží existence), ale autor se mýlí i psychologicky.
Člověk ve
své psýché uchovává i archetyp „ něčeho vyššího“. V celkové stavbě
psychiky plní tento archetyp důležitou roli vyrovnávat sebezahleděnost ega. Je
tím, co nám umožňuje přijmout a představit si i věci, kterým zrovna nerozumíme
bez toho, aby jejich neznámost zcela ohrozila pocit, že žijeme ve srozumitelném
světě.
Zvnějšňujeme
nejen Boha, ale vše, co se nám nehodí do naší představy sebe samých –
nezvládané závislosti, nechtěné sexuální touhy i špatná rozhodnutí - to vše se
brzy stane tím, co nás zmohlo, zmanipulovalo či posedlo zvenčí, naše medicína se
zakládá na zvnějšnění všech našich
nemocí.
Zvnějšnění boha a pravdy, k nimž
došlo a stále dochází, je jistě nešťastné, ale tím, že se jich zbavíme vně,
dosáhneme jediného – oživnou uvnitř. Jejich ožívání se již ze všech stran hlásí
v podobě postmoderního přemnožení názorů a náhledů, zaručeně jistých
pravd, které nezajímá nic jiného než knockout soupeře, vítězství ega
interpretované jako „vítězství pravdy“. Bez vyvažující představy širšího smyslu, v jehož
rámci je schopno vlastní proměny (zrání), je ego nejisté, vykořeněné a tíhne k rigiditě
a bohorovnosti.
Tato bohorovnost nás již teď provází
na všech stranách – v našem vztahu
k Zemi, která se stala spotřebním zbožím, k sousedu, který je vždy rušitelem našich kruhů, protože nemáme
představu širšího řádu, do něhož by smysluplně patřil i přes naše neporozumění,
i k sobě samým, když se
mermomocí cpeme do škatulek, jež ani zdaleka neodpovídají naší skutečné
rozmanitosti.
Všechny tyto
podivně deformované vztahy, které z říše neuvědomělých předpokladů řídí naše
konání, mají společného jmenovatele -
nepřítomnost instance, která nás svým smyslem přesahuje, může nás i překvapit a
žádat na nás proměnu nás samých.
V Bibli
se touto tematikou detailně zabývá kniha Jób, v níž Jahve sice Joba s jeho
kritikou odkáže do příslušných hranic s tím, že stvoření je akt přece jen
složitější než on dokáže postihnout, ale zároveň jej odmění a vyzdvihne za to,
že ve svém tázání a touze po spravedlnosti a poznání šel až na sám kraj – ke
zpochybnění samotného Boha.
Každá
psychoanalýza ví, že psychické zrání člověka nekončí pochopením chyb jeho rodičů
a nalezením na nich méně závislých způsobů chování, ale jejich odpuštěním a zařazením
do „prostě lidského“ světa omylů, při němž se archetyp „dokonalosti“ přesune
z člověka někam do neznáma.
A toto
neznámo má jednu důležitou vlastnost – je jaksi mimo naše chápání a z jeho
útrob se může zjevit i něco, co jsme si do té chvíle nedovedli ani představit -
zázrak.
A tento
zázrak se může odehrát i uvnitř, mít třeba jen podobu do té doby nepřipuštěných
fantazií, ale přijmeme ho jen tehdy, když v něj budeme věřit, když pro nás
neznámo bude představovat minimálně stejně hrozbu jako naději.
Potřebujeme
vstoupit do vnitřního světa a objevit zde mnohé z toho, co jsme dosud
zvnějšňovali, ale necháme-li Boha venku, zrodíme uvnitř jeho démonickou podobu,
která v mnohém připomíná paranoiu doby, kterou běžně potkáváme.
Psáno pro Britské listy
Žádné komentáře:
Okomentovat