V roce 2011 vyšla kniha Josipy Roksaové a Richarda Aruma „Aspiring
Adults Adrift: Tentative Transitions of College Graduates“, která
vzbudila veliký rozruch v oblasti amerického školství. Autoři, oba
sociologové a vysokoškolští profesoři, publikovali výsledky léta
trvajícího výzkumu 2300 amerických vysokoškolských studentů vyhlášených i
méně známých univerzit, které potvrzují často slýchané nářky na
snižující se úroveň vzdělání.
Autoři líčí
nastupující generaci jako bez zájmu a línou, a školy, které podléhají
jejím stupňujícím se požadavkům na pohodlí: „…získávali dobré známky a
přitom je to nestálo téměř žádné úsilí. Proti tomuto trendu
neprotestoval téměř nikdo, protože to všem vyhovovalo.“
Kritické
nedostatky a minimální přínos vysokých škol ukázal výzkum i v
odvětvích, které vysoké školy nejvíce inzerují – kritické myšlení,
schopnost analýzy, hledání řešení a písemné vyjadřování. Studenti
vykazovali také značný nezájem o veřejné dění (30 % uvedlo, že čte
noviny jednou měsíčně na internetu nebo nikdy), despekt vůči vlastní
zemi a nedůvěru v politiku (17 procent věřilo, že „země se ubírá dobrým
směrem“, zatímco 51 procent vidělo další vývoj „jednoznačně
negativně“).
Autoři varují, že z kombinace až
příliš lehké představy o ceně úspěchu s nezájmem o veřejné dění vyrůstá
generace, která má spíše negativní představu o budoucnosti i přítomnosti
vlastní země, nezájem o její vývoj, ale navzdory tomu má velmi
optimistické představy o budoucnosti vlastní. Že by to mohlo být
vzájemně provázané, je nenapadá.
K tomu
přidávají nezralost – patrnou už z uváděné disproporce – a upozorňují,
že studenti si svých nedostatků nejsou vědomi, neboť kriteria, kterými
se měří, se jim přizpůsobují, a přicházejí do života v době krize
(výzkum probíhal v letech 2006-2011 a sledoval studenty i po ukončení
vzdělání a nástupu do práce) nepřipraveni na to, co je čeká.
Autoři
publikace se soustřeďují na systémové příčiny stavu a obviňují způsob
financování škol, při němž se profesoři stávají klienty studentů a jsou
tlačeni k tomu ustupovat jejich požadavkům, krom toho jejich obživa je
závislá na vykazování výsledků v oblasti vědeckého bádání, nikoliv
kvalitního vzdělávání. „Něco takového jako růst úrovně vzdělání nikoho v
systému nezajímá“.
Ač se u států způsob financování různí, stížnosti na některé zmíněné procesy potkáváme v Evropě i doma.
Pod
vlivem současného „individualismu“, který jaksi samovolně převádí
úspěch jednotlivce na prospěch celku (a prosazuje to i v případech, kdy
onen úspěch pramení z jeho okrádání), skoro očekávaně vzniká generace,
která je tak dokonale přesvědčená o závislosti okolí na sobě, že
přehlédne, že si sebe sama představuje jako hrdinu zdevastované pouště.
Posedlost
rychlostí a efektivitou, která vyloučila z našich hodnot zkušenost a
zná jen zbrkle přímé cesty, nepřeje přílišnému rozvažování, takže
vzdělání se nám postupně mění z cíle rozvinutí osobnosti a poznání
košatosti světa v prostředek lepšího přežití.
Kritické
myšlení vyžaduje nejen umění logiky a sofistikovaného přemítání, ale
taky samostatnost a ochotu vstoupit do prostor neprobádaných;
pochybovat. Něco, co naše školy nejen neučí, ale čemu často svým
přístupem zamezují. Silný akcent na detailnost a bezchybnost,
specializace, která stírá provázanost jednotlivých oborů, i v Americe
tolik oblíbené a u nás chystané testy, v nichž se studenti nemusí
obtěžovat už ani s formulací, tyto dovednosti nerozvíjejí.
Nevyřčenou,
ale v pozadí citelnou víru v tajemné „Něco“, co zarazí na všech
stranách se ohlašující krizi finanční, ekologickou, politickou i lidskou
a po lehkém otřesu nám zas navrátí staré dobré pořádky, aniž bychom my
museli na svých návycích cokoliv měnit, podporuje většina médií. Není
tedy divu, že mladí propadají zázračné důvěře, že krizi vyřeší správné
kolonky v „CíVíčkách“.
Nezralost spojená s
nezájmem o svět a absence občanského uvědomění také není fenoménem zcela
neznámým. Důvěra v politiku a demokracii obecně klesá; pocit, že dění
ve společnosti jedinec neovlivní, zdaleka není generační novinkou i když
v posledních letech prudce stoupá. S plány do budoucna vstávají i vize
budoucnosti, a při pohledu blíže se probouzí i nepříjemné tušení, že
současná bezmoc jen odsouvá všechna řešení na jejich bedra a pěkně jim u
toho zpívá… Není jednoduché do takového poznání dospět.
Když
se novináři ptali obou autorů dva roky po napsání knihy, k jakým
závěrům a změnám přístupu ve vzdělávání je vedly poznatky jejich
výzkumu, Richard Arum odpověděl, že zavedl ve svých vyučovacích hodinách
nový zvyk: do seminářů čtení textů zařazuje i čtení aktuálních zpráv a
diskusi o nich. „Uvědomil jsem si, že je důležité, aby studenti
pochopili, že čtení novin a uvažování o nich je nedílnou součástí toho,
aby se stali demokratickými občany “.
Josipa
Roksaová se svěřila, že se ve svých seminářích od té doby mnohem víc
soustředí na kritické myšlení. Otevírá nový seminář, v němž chce
studenty vést k tomu, aby se soustředili na čtyři zásadní otázky: „Co
teď dělám, proč jsem tu, jaké jsou mé záměry a čeho bych chtěl docílit?“
Seminář sebeuvědomění.
Psáno pro Deník referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat