19. 3. 2014

Neptun – oblá krása




 Další planetou spektra, která ovlivňuje věci dlouhodobé a nyní na nebi uzavře  spojenectví s Plutem, je Neptun, toho času v Rybách, které jeho vlastnosti podporují a posilují.
Neptun je nedozírnost, Boží jednota, nehybný chaos bez času a bez hranic, tajemná, nekonečně se větvící síť vesmírných propojení, věčná láska všeho ke všemu, bezcílnost a bezhraničnost. Široširá nostalgie touhy po klidu, kráse a nepřítomnosti rušivého ega, která je ale i nepřítomností tvorby a osobnosti; krása snu a spočinutí, které mohou zvábit iluzí i ukolébat v nicnedělání, do neznáma se rozkládající oceán věčnosti bez pohybu a času.
Lidé pod silným vlivem této energie disponují mocnou představivostí, která, vedena logikou spíše emotivní, je zavádí do mnohdy netušených zákoutí, poskytuje specifické napojení na vibrace slov, tónů i přírodních sil, ale ztěžuje schopnost rozpoznat a udržet hranice. Jejich vědomí sebe sama má tendenci se identifikovat s vlivy okolí nebo je zcela vstřebat, překážky či konflikty díky psychickému ustrojení spíš obchází či se jim vyhnou, případně utečou, přílišné odpovědnosti se spíš brání, neboť se necítí dobře, když na nich věci „závisí“.
Neptunova říše je říší nekončících možností, fantazie, matematických a vesmírných zákonů, hudby a tajuplných mystických souvislostí, snů, lákadel a rozkoší, ale také říší, kde vše jen plyne, nemá větší nebo menší váhu, lehko se člověk ztratí či odbočí a je to vlastně úplně jedno, neboť i cíle zde splývají ve věčném kruhu. Neptun je všeobjímající láska, ale jako taková je chladná, neosobní, bez výběru, věčný klid nedodá uspokojení ani naplnění, jen tiše klouže jako sen bez krve a zatížení. Poskytuje odpočinek, spánek, fantazii, naději i schopnost víry, ale také láká do zákoutí světa i duší, jeho doménou jsou drogy a nemoci psýché, chaos, nezájem a zapomenutí.
Neptun je ochránce slabých a bezmocných, schopnost se vcítit, rezonovat bolest světa a z jejích hloubek vytvarovat naději, křehkost v té nejryzejší podobě, v níž rodí touhu chránit a snít o lepší tváři světa. Vše to, co se z našeho horizontu vytrácí, co dokonce často identifikujeme jako hrozbu, a uniká nám, že onen ďas, jehož odháníme od dveří, je zřídlem invence a fantazie, které „pouhá“ nicota nezájmu a forem bez náplně ničí, a že jen tehdy, když přiznáme životu právo nás obejmout a odnést do snu či utopie, rozpustit se v soucitu a zapomenout na čas v tiché meditaci, zjeví se v nejtajnějším kouzlu svého smyslu – v sobě samém, dá nám sílu v něj věřit a obětovat mu vše, co jsme do té doby považovali za své privátní jmění, neboť se staneme jeho součástí.
Když jeho říši nepřijmeme, chaotické prvky se vynořují z hlubin tu tady, tu onde jaksi nečekaně, slova ztrácejí jasný význam a na vše usedá podivná mlha. Stoupá strach a nejistota, radostná hravost se mění ve zmatené pobíhání, fantazie vyhledává kouty konspirace a naše sny o nás samých jsou plné ohrožení a sebelítosti. Naše invence jsou válečné, řešení ničivá a dítě naděje - důvěra v otevřenou náruč světa, která pomáhá člověku v každém novém kroku, usychá a oceány emocí, které dřou o ostré hrany světa, se bouří.