20. 9. 2013

Uran – Liberté, égalité, fraternité



Po opětovném horkém létě už je jasné, že tento rok si s loňským „rokem zmrtvýchvstání“ nezadá. Z planet v horoskopu symbolizuje revoluční energii proměny, smrti starého a nástupu nového krále, planeta Uran či bůh Úranos, ikonoklast a revolucionář, nebe a tvůrčí síla v dosud nezrealizované podobě.
Uran je touha, vize, vývoj, věda, svoboda a rovnost, společenství. Intuitivní síla blízké budoucnosti, změny, co se tlačí do vědomí.  Schopnost jim tak trochu propadnout a nechat se vést silou nehmotné ideje. Prorocké oči zaměřené kamsi do budoucnosti, jež sledují víc vývoj nežli analýzu okamžitého stavu. Uši, které slyší růst kořenů mnohdy jasněji než ševelení stébel a jejichž úloha je právě v tom: objevovat, vynalézat, předvídat.
Pro splnění tohoto cíle je Uranovou výbavou též zvýšená láska ke svobodě, odosobněný pohled a intuitivní myšlení systemických souvislostí.
Je Pánem ptačí perspektivy. Pod jeho vlivem mizí ego i individualita a nastupuje nadhled zbavený emocí, v němž vše nachází svůj smysl v celkovém obrazci. Svět pod jeho pohledem je velké pohyblivé mraveniště.
Nevyvážeností této energie vzniká tíhnutí k fanatismu a doslovnosti, které zaměňuje jednotlivosti s principy, věčné revolty směřující až k bájnému osvobození od všeho pozemského či virtualismus, překotný let Ikarův, plochý svět zbavený plastičnosti citu.
Americký filosof a psychoterapeut Thomas Moore o prorockém duchu píše: „Prorokova vize ve skutečnosti není zaměřena kupředu, ale dovnitř. Proroci jsme, když zahlédneme základní fantazie, které neustále přehráváme, a když vidíme, jak silně je přítomnost obývána minulostí. Ale ne jako její příčina, jak se nás snaží přesvědčit mnoho psychologů, nýbrž jako stopy a vzorce, které nikdy nemizí. Když se sbližujeme s rytmy a obrazy duše, našeho vlastního vnitřního života, hranice času se rozpouštějí...“ (Th. Moore, Planety v nás)
... a na horizont vystupují série podobností a alegorií, celistvé tvary, rytmy a intuitivní prozření. Všechna ta vágní zkreslení lidského úsudku, která se pro větší objektivitu snažíme vyloučit, ale čím dál častěji narážíme na to, že se ženeme do budoucnosti tancem zběsilých, neboť eliminujeme vše, co na nás vyžaduje tzv. neužitečný čas pouhých emocí – prožitek, pocit, navázání vztahu a vyjasnění hodnot v dialogu s vlastní fantazií.
Že podezíravost naší rozdrobené, odcizené mysli skládá pavoučí síť represivity a víry v násilí.
A najít třetí bod ve vesmíru, v němž z ptačí perspektivy zahlédneme základní fantazie, které přehráváme, je možné jen s vědomím vlastní neobjektivity a  - se zdánlivou absurditou světu psýché vlastní – přijetím odpovědnosti i za ně.
Psáno pro TVAR 15/2013