21. 5. 2013

Generace Y: Pojmy bez obsahu



Po přečtení Manifestu hodnot generace Y musím s autorem souhlasit, že jeho manifest „nevychází evolučně z předchozího vývoje“. Na rozdíl od Davida Antoše to však považuji nejen za přednost, ale rovněž za docela nešťastný stav věcí.
Na generačním manifestu mě zarazilo, že jeho hodnoty nepřinášejí nějaký dosud neznámý pohled či vidění světa, nový přístup či hodnotové uspořádání, ale veskrze hodnoty, bojem o něž trávila a tráví Evropa již drahných pár desítek u některých i stovek let. Přitom jsou tyto hodnoty prezentovány jako zbrusu nové, dokonce tak, že jsou tím jediným, co společnost rozděluje a vytváří výbušný kontrast.
Čtení manifestu budí dojem, že před rokem 1989, kdy se začíná rodit tato zbrusu nová součást lidstva, tady žili lidé, kteří neznali humanismus, v životě neslyšeli o něčem takovém jako je rovnost, jejich představa o svobodě se upínala k pečlivě uschované pohlednici Statue of Liberty a lidská důstojnost byla jen pojmem ze zakázaných knih. A není nač navazovat, jak se sám autor vyjádřil.
Když čteme bod po bodu, překvapivě zjišťujeme, že manifest této generace je jakýmsi lehce kýčovitým výčtem obecných hodnot evropské kultury, vágní obraz toho, co si představujeme pod správným morálním vzorcem. Výrazná specifika se nepěstují.
Na rozdíl od předchozích generačních sporů, které se mnohdy i velmi tvrdě dohadovaly o tom, jak a čím jsou tyto hodnoty naplněny, kde jsou jejich hranice, jak o ně dál pečovat a kde se překrývají, tentokrát se vede spor o ... o co vlastně, když ne o obsah?
Generace Y je zcela specifická tím, že, světě div se, hodlá tyto hodnoty ctít a uplatňovat to, co ti před ní (na něž se nenavazuje) vymysleli a uzákonili.
Není divu, uvědomíme-li si, že žijeme ve světě, kde kolem nás tančí přehršle klišé, které nikdo nebere vážně, naděje rovná se utopie, od určitého společenského stupně se o člověku bez mrknutí oka předpokládá, že lže, jako když tiskne, a kde jsou tyto hodnoty sice hojně citovány, ale je jim velmi úzko tam, kde se objeví. Jenže o tom manifest není, alespoň ne tak, že by tuto skutečnost analyzoval a nabízel varianty změny.
Manifest je tedy slavnostním ujištěním, že tyto hodnoty, které na léta upadly v zapomnění, generace Y znovu vzkřísí a přivede do každodenního života.
Bylo by to prima, jenže...
...jenže mám trochu pocit, že Davidovi Antošovi se podařilo dílo nechtěné. Manifestačně ukázal, že generaci Y stačí k životu hesla. Že už ji ani nenapadá, že všechny ty pojmy mají ještě obsah, že ke každému se váže specifická historie lidských tužeb a zklamání, vítězství i porážek. Že jako pojmy jsou tu už dávno, ale dějiny světa vyprávějí o tom, jak se mění jejich naplnění.
Že generace Y to myslí moc dobře, ale bohužel jí trochu uniká, že slibuje přesně to, čemu se na sto honů vyhýbá – dát všem těm krásně znějícím floskulím zcela reálný obsah. A upřímně se přiznám, že mě trochu zamrazilo při pomyšlení, že jim reálný obsah skutečně dá ať o tom přemýšlí anebo čeká, že se to s těmi slovy tak nějak příjemně a bezpracně snese z nebe.
Psáno pro Deník Referendum