Milan Daniel v Britských listech vyzval k diskusi
o absenci výuky kritického myšlení ve školách (http://blisty.cz/art/67375.html).
Tímto tématem jsem se zde již několikrát zabývala v době, kdy jsem
pracovala ve školství jako učitelka, a téma je mi velmi blízké. Z našich
škol vycházejí mladí lidé s celkem obstojnou sumou informací a naučených
formulí, ale bez schopnosti s těmito informacemi dále nakládat a
zahlédnout souvislosti, kritické myšlení se čím dál víc podobá příslovečné
jehle v kupce sena, čeští studenti čím dál citelněji propadají
v oborech jako je čtenářská gramotnost, tedy v porozumění textu. Proč a co
s tím?
Pokusem o zkvalitnění této oblasti výuky se zdála být tzv.
kurikulární reforma, jejíž průběh ovšem trpěl stejnými bolestmi, jaké měla
řešit). Vzhledem k tomu, že tímto
tématem jsem se tu již zabývala (http://www.denikreferendum.cz/clanek/8129-orbis-pictus-v-cechach-nevitany,
pokusím se uvažovat o kontextech této staronové nemoci, která není zdaleka
unikátní, ale její rozpětí, jak vidno z výsledků testů, je v místních
podmínkách značně bolestivější.
Jednou z oblastí, v níž se bytostně lišil
poválečný přístup zemí Východu a Západu, byla pedagogika. Západní země po
otřesu 2. světové války a holocaustu věnovaly velikou pozornost společenským
vědám, 60. léta znamenala obrovský boom psychologie a humanistických věd, který
přetrval i léta 70. a prudce ovlivnil i vědy pedagogické. Vznikaly
tisíce nových, některých více, některých méně alternativních pedagogických
směrů. Většina z nich- včetně těch, které se postupně infiltrovaly do
většinového školství - řešila několik základních psychologických problémů:
-
Jak omezit důraz na autoritářský průběh výchovy
a pobídky v podobách hrozby trestů, které u mnoha studentů nejenže
k lepším výsledkům nevedou, ale naopak je podtínají a vytvářejí
v žácích celkem pochopitelnou nechuť k učení a vzdělání jako
takovému.
-
Je třeba více dbát na ilustrativnost výuky a co
možno času věnovat osobní zkušenosti. (obdoba Komenského ve 20.století)
-
motorem vývoje je lidská fantazie a tvořivost a
má-li být člověk tvořivý, musí si dovolit chybovat.
-
přílišné posilování soutěživosti narušuje schopnost
týmové práce, proto by mělo vyrovnaně docházet k získávání zkušeností a
výuce obou přístupů
-
rozvoj kritického myšlení vyžaduje prostředí, ve
kterém dochází ke svobodné výměně názorů.
V průběhu několika desítek
let se tyto poznatky střetávaly s názory protichůdnými i s různými
překážkami jejich realizace v podobě velmi náročných požadavků na osobnost
učitele, s problémy finančními, byrokratickými i rostoucími požadavky na
zabezpečení dětí, ale jejich duch do obecného školství i obecného povědomí přece
jen pronikl.
V normalizačním systému byla
role učitele pro nemalý počet žáků (a často i rodičů) také plátnem, na které lidé
promítali svůj střet se lživým systémem. To v mnohém nabouralo vztahy mezi
školou a rodinou a učitele postupem času učinilo silněji závislými na autoritě
vynucené rolí, donutilo je spíše se vyhýbat výkladu látky „podle svého“ a
diskusí se žáky se odvažovali jen vybraní jedinci. Tomuto modelu podléhala (a
v mnohém dodnes podléhá) i vysokoškolská výchova budoucích pedagogů.
Do této generacemi sdílené
představy školy jako nálevny vědomostí pečlivě držených v bezpečné
vzdálenosti od doteku reálného života vtrhla po roce 1989 úctyhodná škála
různorodých teorií a metodik, jak posilovat a zakódovat do výuky nové přístupy,
které však byly založené na určitém v západních zemích v základě
sdíleném přesvědčení o jejich důležitosti pro lidský vývoj a mnohem širším
povědomí o psychologii, která ve zdejším prostředí chyběla a s postupující
technokratizací obecného diskursu byla ještě zatlačována do pozadí. Mezi
učiteli byl také kritický nedostatek osobností schopných bez příkladů a
zkušeností začít takovou výuku vést. Zatlačení učitelského povolání na nižší
stupně společenského žebříčku jak finančně, tak společensky a neuvěřitelné
dadapojetí českého školství pod vedením ministra Dobeše, pak už jen dílo zkázy
postupně prohloubilo.
Co s tím? Před pár lety jsem
překládala knihu Tanec v temnotách od Starhawk, americké feministky, ekologické
a mírové aktivistky a kněžky náboženství Gáji, která by měla letos vyjít
v nakladatelství Malvern. Její vidění světa, hluboká moudrost a schopnost
jednoduše vyjádřit věci složité bez zbytečné redukce i zajímavé pojetí magie
mne velmi zaujalo, ale nad její představou řešení mě tak trochu jímala hrůza –
to byl svět složený z psychoterapeutických komunit, které komunikují jedna
s druhou skrz síť meetingů a disputací.
Když však dnes uvažuji o možných
krocích, které by vedly ke skutečné změně našeho školství, prosvítá na mne svět
vlastně velmi podobný. Schopnost
kritického myšlení, invence a tvořivost chybí nejen našim žákům, ale
ve velmi podobné míře i našim učitelům a jejich skutečné řešení neleží
v zázračné metodě, systému, zkoušení nebo hodnocení, ale především
v překročení dalšího stupně lidského zrání, které bylo téměř na století
přerušeno.
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat