19. 2. 2013

Pluto - planeta smrti a zrození



Poezie a vlastně všechna má literární i jiná intelektuální činnost je pro mne jakýmsi hledáním živé vody, jíž se plní naše životy, vždy nové a nové rozeznění struny, s níž se na chvíli ztratím průzorem slov; pobytí tam, kde tělo a duši těžko od sebe rozeznat, kde slova se zdají být spíše odrazem zdánlivě iracionálních skutečností nitra. A s jakousi zvláštní neústupností právě tady, v  kraji obrazů a odrazů, kde věci spíš tušeny vystupují z temnoty, startuje má racionalita a věci se skládají do logických vazeb v podobě procesů mnohdy popsaných v starých náboženských a mytologických symbolech, a jejich logikou ožívá svět.
 Naposled, když jsem se věnovala horoskopu Tvaru, jsem předznamenala nástup Pluta, vládce podsvětí, ale také boháče, z jehož říše tajemně vyvěrá všechna barevnost světa a pod jehož záštitou se v předsálí našich osudů tvoří genetické kódy i atomová energie, otevírání nových obzorů, které s sebou nese proměnu starého se všemi boji, úzkostmi, křečemi i porodními stahy.
Pluto a tajemství smrti a znovuzrození, jehož je symbolem, se v současné době ocitá na horizontu nejen Tvaru, ale celé společnosti. Ve stále narůstajícím spektru oblastí lidského života proniká na obzor kolektivního vědomí veliký otazník „Co dál?“; výrony obrazů konce světa v umění, vědě i v dětských hrách či masových pověrách zvěstují, že uvnitř kolektivního nevědomí je tento obraz živý.
Americký psychoanalytik James Hillman o něm píše: „Hádes (neboli Plutón) není nepřítomnost, ale skrytá přítomnost – dokonce bychom mohli říct neviditelná plnost. Protože jeho říše byla chápána jako konečný cíl duše, je Hádés konečná příčina. Skutečné telos každé duše a každého duševního procesu. Když hledáme v nějakém prožitku jeho skrytý význam, dostaneme se k němu nejblíž, když ho necháme projít Hádem, když se zeptáme, jaký to má vztah k mé smrti.“  (James Hillman, Sny a podsvětí, Portál…)
Pluto je skrytá přítomnost, odvrácená tvář krásy života, konečnost naší existence, která dává našemu bytí váhu a smysl. Jeho transformační síly míří do neviditelného jádra, kde se skrývá lidská schopnost vystoupit ze sebe a navrátit se k sobě, tajemného hnízda, v němž představa předchází budoucí podobu, kde se měníme tím, že dorůstáme do představy, kterou si o sobě vytváříme. V jeho říši klíčí semena podporována rozpadem minulých plodů a chystá se každý další stupeň vývoje. Je patronem magických obrazů, reklamy, genetiky stejně jako psychoanalýzy či náboženských obrazů a mýtů.
Plutonská transformace si žádá zkušenost, oholí vše na podstatu, až tam, kde slova vyrůstají z holého žití. Chce ryzost před zrcadlem konce, kde představa ztrácí vědomí své moci a vyrůstá z pokory k diktátu dění.  Kde padá moc, jíž má nad námi budoucnost, na hranici času a bezčasí. 
Jeho zjevující se podoba věští, že se blíží čas, kdy bude nutné projít Hádem, zastavit se u banálních zvyků a samozřejmých předpokladů a přizvat vizi posledních chvil, sestoupit na tři dny do „pekel“ nevinnosti, která je zároveň bezmocná a bezradná, a ptát se, které z našich samozřejmě uplatňovaných paradigmat obstojí i v krajině stínů, kde design ztrácí uplatnění.
Velí vydat se po stopách vlastních stínů a čelit nejhlubším strachům provázejícím proměnu všeho, co jsme dosud znali,  pravděpodobně budeme nucení si dobrovolně volit cestu do neznáma, uvěřit tam, kde dosud zely hradby. Když starý král umírá a nový se rodí, vášně stoupají a svět se dává do pohybu.