V článku „Proč nelámat kouzlo soukromého vlastnictví“ pan Ješko odkazuje
na práci francouzského filosofa Jeana-Paula Sartra, nezabývá se však
jeho dílem celoživotním, ale pouze jeho počátečními pracemi. Nechuť a
nedůvěra k humanismu, kterou vyjadřuje hlavní postava románu Nevolnost
Antoine Roquentin, se později mění a dorůstá až do obsahů knihy
Existencialismus je humanismus, kterýžto vývoj pisatel článku pro své
potřeby přehlédl. Je však možné, že právě tento vývoj našich
existencialistických předků by nám mohl být vodítkem, jak
existencialismus začlenit do situace dnešní a pochopit jeho sdělení
vzhledem k současnosti.
Existenciální pojetí svobody vychází
z poznání, že vědomí člověka má dvě stránky, tzv. nereflexivní bytí,
které nemá žádný smysl a jemuž žádný smysl nemůžeme dát, neboť je
jakýmsi spontánním procesem, který probíhá bez naší možnosti jej vědomím
ovlivnit, nemá žádnou intenci či smysl. Člověk je do života „vržen“,
svou existenci v jejím základu nemůže nijak ovlivnit a svoboda a s ní
spjatá odpovědnost se stávají jeho jedinou možností jak se k životu
postavit. Tato neomezená, existenciální svoboda míří k jedinci, který se
tím stává jediným držitelem a tvořitelem smyslu světa.
Problémem
existencialismu je otázka rozdvojení člověka v jeho vztahu k životu.
Život sám o sobě žádný smysl neposkytuje, ale člověk má tendenci se po
smyslu života ptát. Ale tázání po smyslu života nás odvádí od autentické
existence, nutí člověka „žít svůj život jako vyprávění“ (podle slov
hlavní postavy Nevolnosti Antoina Roquentina), dodávat životu zdání
smyslu, kterého je sám o sobě prost. Tváří v tvář tomuto zdání pak
člověk žije svůj život jako určitou sebeprezentaci ega, každodenní
autentická existence se připodobňuje smyslu, který jsme do života sami
vložili, ale který následně uplatňujeme na život jako jakýsi smysl
„vyšší“. Žijeme svůj život „jako by“ nějaký vyšší smysl měl, neboť se
nechceme vystavit nicotě, nesmyslnosti lidské existence.
Albert
Camus ve své nejznámější práci „Mýtus o Sisyfovi“ posouvá otázku po
smyslu až na hranici lidských možností – k otázce sebevraždy a vědomého
rozhodnutí člověka k životu. Teprve vědomým rozhodnutím k životu se
člověk stává na životě účasten a postuluje svou odpovědnost za sebe i za
svět tváří v tvář možnosti smrti.
Sartre volil cestu
odpovědnosti člověka k dějinám a lidskému společenství. V jeho
pozdějších pracích je člověk neustále obklopen lidským vesmírem, je
vržen nikoliv do života jako abstraktní kategorie, ale do konkrétního
dějinného okamžiku a situace, na svou odpověď je sice sám, ale lidskému
společenství odpovědný. Popření transcendentního smyslu nás přivádí do
svobody, ale na druhé straně jsme nuceni přijmout omezení a hranice dané
naší existencí ve světě a pro svět.
Sartrův a Camusův
existencialismus přichází na scénu ve chvíli, kdy historie předložila
před evropského člověka zásadní otázku. Jak je možné, že člověk
dvacátého století, hrdý na své vědomé bytí a odečítající svou vlastní
cenu ze svého „vyprávění o smyslu“, podlehl manipulaci až do podoby,
která vedla k souhlasu milionů s děsivým vražděním ve jménu ideologie?
Jak je možné, že onen „vyšší“ smysl, který ve svém původu měl vést ke
smysluplnějšímu bytí člověka ve světě a ve společenství, se převrátil ve
zrůdný mechanismus plynových komor? Jak je možné, že odcizenost člověka
od jeho autentické existence zakotvené někde pod rovinou slov a
přijatých významů, se odcizila prostému faktu, že zrozeni k existenci
jsme nedílně všichni bez ohledu na nerovné vstupní podmínky dané
společenskou realitou? A kde začíná a končí dílo oné společenské
reality, která vlivem svých interpretací odsuzuje mnohé jedince
k nerovným podmínkám?
Tyto otázky zdaleka nejsou zodpovězeny.
Existencialismus postavil člověka doprostřed rozporu mezi holým faktem
existence a jeho výkladem smyslu bytí, jeho pojetí svobody spočívá
v neustálém uvědomování si této rozporuplnosti, které brání člověku
uvěřit v jakoukoliv jednoznačnou odpověď, ale nutí jej vždy znovu, na
každém kroku vytěžit svou jedinečnou osobní odpověď z nejhlubších krajin
existence beze slov, jeho odpověď je jeho odpovědností, neboť je vždy
znovu nejen aktérem svého vlastního přežití, ale nositelem tvůrčího
potenciálu světa.
Moderní evropské dějiny jakoby znovu a znovu
vracely člověka na toto godotovské rozhraní, znovu a znovu jsme svědky
toho, jak pokusy o jednoznačnou odpověď, nesené strachem před
nedozírností a tíhou ochoty k odpovídání osobním postojem jednotlivce
v jeho konkrétní lidské situaci, se převracejí v -ismy a -logie, které
člověka před touto odpovědností chrání.
Článek Vladimíra Ješka
není výjimkou a mohl by se stát účinným varováním, že svět možná nabírá
dech k dalšímu dějství tohoto fatálního omylu lidské touhy přehodit
odpovědnost tam, kde je již zodpovězena. Řečeno slovy Jean Paul Sartra:
„Protože se nám nedostává síly vůle vykonat zamýšlené činy, chováme se
tak, jako by svět od nás nic nežádal.“
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat