25. 9. 2011

Žít život jako vyprávění

V článku „Proč nelámat kouzlo soukromého vlastnictví“ pan Ješko odkazuje na práci francouzského filosofa Jeana-Paula Sartra, nezabývá se však jeho dílem celoživotním, ale pouze jeho počátečními pracemi. Nechuť a nedůvěra k humanismu, kterou vyjadřuje hlavní postava románu Nevolnost Antoine Roquentin, se později mění a dorůstá až do obsahů knihy Existencialismus je humanismus, kterýžto vývoj pisatel článku pro své potřeby přehlédl. Je však možné, že právě tento vývoj našich existencialistických předků by nám mohl být vodítkem, jak existencialismus začlenit do situace dnešní a pochopit jeho sdělení vzhledem k současnosti.

Existenciální pojetí svobody vychází z poznání, že vědomí člověka má dvě stránky, tzv. nereflexivní bytí, které nemá žádný smysl a jemuž žádný smysl nemůžeme dát, neboť je jakýmsi spontánním procesem, který probíhá bez naší možnosti jej vědomím ovlivnit, nemá žádnou intenci či smysl. Člověk je do života „vržen“, svou existenci v jejím základu nemůže nijak ovlivnit a svoboda a s ní spjatá odpovědnost se stávají jeho jedinou možností jak se k životu postavit. Tato neomezená, existenciální svoboda míří k jedinci, který se tím stává jediným držitelem a tvořitelem smyslu světa.

Problémem existencialismu je otázka rozdvojení člověka v jeho vztahu k životu. Život sám o sobě žádný smysl neposkytuje, ale člověk má tendenci se po smyslu života ptát. Ale tázání po smyslu života nás odvádí od autentické existence, nutí člověka „žít svůj život jako vyprávění“ (podle slov hlavní postavy Nevolnosti Antoina Roquentina), dodávat životu zdání smyslu, kterého je sám o sobě prost. Tváří v tvář tomuto zdání pak člověk žije svůj život jako určitou sebeprezentaci ega, každodenní autentická existence se připodobňuje smyslu, který jsme do života sami vložili, ale který následně uplatňujeme na život jako jakýsi smysl „vyšší“. Žijeme svůj život „jako by“ nějaký vyšší smysl měl, neboť se nechceme vystavit nicotě, nesmyslnosti lidské existence.

Albert Camus ve své nejznámější práci „Mýtus o Sisyfovi“ posouvá otázku po smyslu až na hranici lidských možností – k otázce sebevraždy a vědomého rozhodnutí člověka k životu. Teprve vědomým rozhodnutím k životu se člověk stává na životě účasten a postuluje svou odpovědnost za sebe i za svět tváří v tvář možnosti smrti.

Sartre volil cestu odpovědnosti člověka k dějinám a lidskému společenství. V jeho pozdějších pracích je člověk neustále obklopen lidským vesmírem, je vržen nikoliv do života jako abstraktní kategorie, ale do konkrétního dějinného okamžiku a situace, na svou odpověď je sice sám, ale lidskému společenství odpovědný. Popření transcendentního smyslu nás přivádí do svobody, ale na druhé straně jsme nuceni přijmout omezení a hranice dané naší existencí ve světě a pro svět.

Sartrův a Camusův existencialismus přichází na scénu ve chvíli, kdy historie předložila před evropského člověka zásadní otázku. Jak je možné, že člověk dvacátého století, hrdý na své vědomé bytí a odečítající svou vlastní cenu ze svého „vyprávění o smyslu“, podlehl manipulaci až do podoby, která vedla k souhlasu milionů s děsivým vražděním ve jménu ideologie? Jak je možné, že onen „vyšší“ smysl, který ve svém původu měl vést ke smysluplnějšímu bytí člověka ve světě a ve společenství, se převrátil ve zrůdný mechanismus plynových komor? Jak je možné, že odcizenost člověka od jeho autentické existence zakotvené někde pod rovinou slov a přijatých významů, se odcizila prostému faktu, že zrozeni k existenci jsme nedílně všichni bez ohledu na nerovné vstupní podmínky dané společenskou realitou? A kde začíná a končí dílo oné společenské reality, která vlivem svých interpretací odsuzuje mnohé jedince k nerovným podmínkám?

Tyto otázky zdaleka nejsou zodpovězeny. Existencialismus postavil člověka doprostřed rozporu mezi holým faktem existence a jeho výkladem smyslu bytí, jeho pojetí svobody spočívá v neustálém uvědomování si této rozporuplnosti, které brání člověku uvěřit v jakoukoliv jednoznačnou odpověď, ale nutí jej vždy znovu, na každém kroku vytěžit svou jedinečnou osobní odpověď z nejhlubších krajin existence beze slov, jeho odpověď je jeho odpovědností, neboť je vždy znovu nejen aktérem svého vlastního přežití, ale nositelem tvůrčího potenciálu světa.

Moderní evropské dějiny jakoby znovu a znovu vracely člověka na toto godotovské rozhraní, znovu a znovu jsme svědky toho, jak pokusy o jednoznačnou odpověď, nesené strachem před nedozírností a tíhou ochoty k odpovídání osobním postojem jednotlivce v jeho konkrétní lidské situaci, se převracejí v -ismy a -logie, které člověka před touto odpovědností chrání.

Článek Vladimíra Ješka není výjimkou a mohl by se stát účinným varováním, že svět možná nabírá dech k dalšímu dějství tohoto fatálního omylu lidské touhy přehodit odpovědnost tam, kde je již zodpovězena. Řečeno slovy Jean Paul Sartra: „Protože se nám nedostává síly vůle vykonat zamýšlené činy, chováme se tak, jako by svět od nás nic nežádal.“

Psáno pro Deník Referendum

Žádné komentáře:

Okomentovat