25. 9. 2011

Vodnářská vize spojení protikladů





Vodnářská vize spojení protikladů
V poslední době se zdá, že naše civilizace v mnoha ohledech stojí na nejisté půdě a čím dál častěji slýcháme slova o změně, kterou by měla projít. Jedním z míst, odkud se tento hlas ozývá, jsou také esoterické kruhy, kde je předpokládaná probíhající krize spojená s nadcházejícím věkem eonu Vodnáře. Když už jsem se přiznala k obcování s astrologií, dovolte mi napsat i pár slov o tom, jakou změnu by nám toto období eonu Vodnáře mělo přinést. V geologii označuje slovo eon nejdelší jednotku geochronologie, období mnoha milionů let, v nichž probíhá vývoj naší planety. Astrologické eony jsou spjaty s tzv. precesí jarního bodu daného precesí zemské osy. Cyklus trvá 25 725 let, jedno znamení precese přechází 2160 let. Ke vstupu do eonu Berana docházelo tedy zhruba v předpokládané době Mojžíšově, vstupu do znamení Ryb v době Kristově a nyní se blížíme k přechodu do eonu Vodnáře. Ve staré řecké filosofii, v indických Védách, v dnes hojně zkoumaném mayském a aztéckém kalendáři i v jiných mytologických kulturách se setkáváme s představou dlouhých mnohatisíciletých období, které vytvářejí jakési „Věky lidí“, stádia vývoje ducha člověka často spojená s nějakou formou opakujících se cyklů. Takový cyklus zobrazují také astrologické eony. Jedno období trvá zhruba 2160 let a astrologie předpokládá, že jeho vývoj je silně ovlivněn vlastnostmi znamení, v němž se pohybuje. Každé znamení představuje jedno z 12 stádií procesu vznikání a zanikání, jímž vše ve vesmíru neustále prochází a který tudíž analogicky nalezneme jak ve vývoji myšlenky, kde se může odehrát v průběhu několika vteřin, tak ve vývoji osobnosti, společnosti, generací i v tisíciletých cyklech.
Je zajímavé, že my, kteří svou technikou dosahujeme dále než tyto kultury, jsme v tomto směru omezili dosah i prostor své fantazie. Pohled na dějiny jako na opakující se cykly v nás vzbuzuje hrůzu, že připuštěním si možnosti cyklického střídání archetypálních vzorců popřeme své lineární vidění a povolením výzkumných výprav fantazie svou věrnost „ověřené pravdě“. Dívat se na svět z hlediska nadgeneračních cyklů či horizontů je v naší kultuře plné slov o pokroku a vývoji považováno za něco „utopického“, v lecčems vyžadujícího představu konce epochy naší a nás samých, jimž neumíme čelit. Vývoj známe pouze kupředu v už probíhající linii. Zaostřením na funkčnost a detailní popis věcí se nám svět stává stále užitečnějším a povolnějším nástrojem, ale přestává být poukazem k hlubšímu či vzdálenějšímu smyslu, který smiřuje s jeho ztrátou a vede i za hranice smrti. Vodnář, (který v horoskopu přichází po znamení Kozoroha) přináší vývojovou krizi, která je nutnou součástí přechodu do vyšší roviny vnímání či vědomí, dobou, v níž se unifikující pohled Kozoroha rozšiřuje, přijímá do svého horizontu rozdílnost a činí to jejich sjednocením ve vyšším celku. Je to stádium, kdy věc, událost, subjekt či organizmus dosáhl na obratníku Kozoroha zenitu své jedinečnosti a dokonalosti a pomalu se vydává zpět na cestu k počátku cyklu nového. Vše přerůstá dosavadní hranice, které ustavovaly předchozí dobu v její síle a jasné vymezenosti, vše se bouří, neboť intuitivně směřuje k dalšímu vývoji a tenduje uniknout z vězení starých pořádků, které se staly příliš těsnými a zatvrdlými. U nás v subtropickém pásmu, kde je střídání znamení v ročních obdobích nejčitelnější, známe tyto únorové okamžiky, kdy vůně už prosakují vzduch, který jako by se chvěl napětím před protržením blány jara.
Toto období rodí mnoho vizí, ale díky nahromaděnému hladu, který se k těmto vizím upíná, také mnoho fanatismu. Jako ikonoklast tíhne Vodnář k radikalismu a kritickému hodnocení jsoucího. Vládne systemickým myšlením silně navázaným na intuici a pohled do budoucnosti, neboť s bořením starých pořádků postupně hledá a ustavuje struktury nové.  Tíhne k vizi celku, v jedinci probouzí odosobněný náhled, ale tento stav je zároveň propojený s potřebou individuality. S tímto jevem se často setkávají terapeuti. Zároveň s tím, jak jedinec rozpoznává smysl a úlohu celku, začíná hledat a vymezovat svou úlohu v něm. Tím paradoxně posiluje vědomí vlastní svébytnosti a nově konsteluje své hranice. Osobnost se individualizuje a vymezuje v rámci celku.
Pro Vodnáře jsou důležitá témata, která probleskují i dnešními debatami o nové tváři světa. Na jedné straně menší komunity a decentralizace, na druhé prožitek jedince jako součásti většího celku – po vrcholném stádiu individua přichází touha po vědomém začlenění.
Ale také podpora lokálních měn s lokálním zaměřením a vývojem – tedy postupné rozvolnění jedné abstraktní hodnoty, která měří i nesouměřitelné, které však k tomuto účelu zglajchšaltuje.
Zároveň s příchodem ekonomické, politické, ekologické i sociální krize, která nese všechny znaky krize přerostlého ega, se objevují hnutí typu New Age a různé formy hledání nového náboženského kontextu, často spojené s pokusy začlenit do naší představy světa a vesmíru nové teorie a objevy z oblasti přírodních i humanitních věd a nalézt přijatelnou interpretaci společných rysů různých náboženských sdělení. Ve všech zmíněných oblastech života člověk jakoby narážel na příliš úzké předpoklady, které už dávno neodpovídají našim niterným potřebám ani tváři života kolem nás.
Vodnář protrhává to, co budovala léta pozemského času symbolizovaná Saturnem,  nemilosrdně boří trumfy času a rozlétá se do nového prostoru a šíře (v astrologii je Vodnář spojován kupř. s technickou revolucí). Na tomto rozhraní prožitého a virtuálního dochází ke srážce progresivního zaměření mysli s hlubokou setrvačností a pomalostí emocí.
Slovo má v našem prožívání často mnohem blíže ke znaku než k významu. Pod neutuchajícím proudem vnucujících se informací, které do nás buší i za zavřenými dveřmi domova, už nestíháme odečítat ze slov významy, ale jen rychlostně přesunujeme známě znějící shluky pojmů do nachystaných škatulek. Nestíháme prožívat, neboť musíme být neustále ve střehu. Ruku v ruce s tím zjišťujeme, že tento způsob existence uvrhuje člověka do samoty, podezíravosti a úzkosti přerostlého vědomí, příliš vzdáleného od světa instinktu, kde je však s největší pravděpodobností zakotven také hluboký smiřující pocit spojení s vesmírným celkem. Emoce, vytlačené do podřízeného postavení světu myšlení, jejž svou podstatou
nestíhají, mlčí a pod povrchem hučí svůj varovný zpěv v podobě neustálého strachu, nervozity a šířící se deprese. To, co dlouho spolupracovalo podle navyklých vzorců, se odděluje a musí nalézt nový konsensus a způsoby koexistence.
Hlavní osou působení tohoto dlouhého - víc než dvoutisíciletého - období se tedy zdá být nalezení a přijetí ideje celku světa jako součásti vyššího systému, organismu či příběhu, který dodá nový smysl i obsah našemu každodennímu životu a vztahům.
V naší představivosti, navyklé, že všechny úvahy míří přímou čarou k řešení, budí tento výčet dojem zbytečné abstraktní utopie nebo planého žvanění. Ale Vodnářská vize je výzvou k přijetí přístupu, který nejen řeší, ale dovede také čekat, až tušené cesty v nás dojdou k uskutečnění, k životu v živém kontaktu s intuicí, v němž jsou role postaveny nikoliv tak, že  „Bůh potřebuje člověka“ nebo „člověk potřebuje Boha“ (jak lapidárně vyjádřil pan Hauser v komentáři Kristus ateista v Deníku Referendum dne 26. 2. 2010), ale že spolu v nitru člověka kooperují a ve vzájemné závislosti mění i svou podobu a tvar. Že cesta je cílem a růst také srůstáním s okolím.
Vodnář operuje v rovině systemického vidění světa i vesmíru jako neustále vzájemně se ovlivňujícího a proměňujícího dění. A ukazuje, že když připustíme možnost, že to, co se děje, se děje nejen naším přičiněním, ale je třeba spjaté s Prozřetelností a rytmem chodu vesmíru, můžeme zasít zárodky pocitu, že „člověk na to není sám“ (ve smyslu adresáta naší odpovědnosti i možností pomoci), jehož nepřítomnost je jedním z klíčů k naší vypínavosti a ráda se převrací v pocit, že „jen na nás závisí spása“.
Naše totalitní, jedině kauzální, monoteistické vidění světa vytrhává věci z širších souvislostí a vyhodnocuje „stav, v němž se nalézají“, v naší řeči převládají podstatná jména a životy ztrácejí příběhy. „Efekt motýlích křídel“, tedy zjištění, že spoléhání na změřitelné položky vede v dlouhodobé predikci k omylu, neboť drobné komponenty nezahrnuté do měření se spojí v mocný proud dění, který změní a třeba i převrátí směr, se stává symbolem nových teorií ve vědě a přeneseným symbolem pro“dění“, které nám mezi zdůrazňovanými „stavy“ uniká. Člověk naší civilizace má rostoucí tendenci dívat se na svůj život nikoliv jako na dění, které se odehrává kolem jeho osoby a přetváří jej stejně jako je on jeho tvůrcem, ale jako na sled událostí, který jej dovedl tam či onam. Dějinný pohled na svět, který budil dojem, že nás povede cestou pokroku, se paradoxně stává brzdou, neboť svou identitu odvozujeme jen ze svých dějin. A příběhy, kterým odpíráme svou účast, protože nejsou „ověřené“, na nás mezitím doléhají v ekonomice, politice, v ekologii, vědě i v nejhlubším soukromí.
Eón Vodnáře nás vyzývá k uchopení vize světa, kde je člověk zároveň pastýřem i kusem stáda, stvořitelem i poslední součástí systému, který mu dokonce ani nemusí být vždy plně srozumitelný, ale může mu pomoci dosáhnout k víře ve smysl hluboko ukrytý v lůně našeho konání, k motivující naději a pokoře odpovědné tvorby posílené pocitem, že naše rozhodnutí není jen dílem musu bez tváře, jímž si vysloužíme mzdu rozkoše, ale že na ně někdo nebo něco čeká a dále jej rozvíjí. K nastoupení stádia vývoje člověka, jejž psycholog C. G. Jung nazval individuačním procesem a mnohé mytologické a náboženské systémy zpodobují obrazem umírajícího a nově se rodícího Boha. K novému obsazení starých archetypů, které však v první fázi znamená čelit jejich vyprázdnění.
Psáno pro obtýdeník Tvar.