25. 9. 2011

Vědecká revoluce

„To, čemu říkáme světová věda, je vědou mezi mnoha jinými, a tím, že se prohlašuje za něco víc, přestává být prostředkem vědy a stává se prostředkem politického tlaku,“ říká rakouský filosof vědy Paul Feyerabend. Navazuje tak na vědce filosofa Thomase Kuhna a jeho pojem „vědecké revoluce“.

O totalitě fragmentů už tu bylo napsáno mnoho, stejně tak o krizích. Má poněkud obsedantní víra a potřeba hledat celek i tam, kde takové hledání zdá se být pouze idealistickým blouzněním, mě vodí po okrajích našeho vědeckého světa, ke srovnávání a vyhledávání anomálií, jež pro svou nezodpověditelnost metodami současné vědy byly vyloučeny z učebnic a opatřeny nálepkou „Tady žijí lvi“, a které jakoby většinově hovořily o jednom: o potřebě poznání a přiznání existence jiného celku, který propojuje naše poznatky ve smysluplný organismus; kde v medicíně, fyzice, psychologii, pedagogice, historii vědy, ekologii i meteorologii, v přírodních i humanitních vědách jakoby se tvar čtverce měnil v tvar kruhu, otevíral se pohled do nekonečných souvislostí plných tajemství, nevypočitatelných turbulencí, které vznikají tam, kde procházející procesy se neustále vzájemně ovlivňují.

Thomas Samuel Kuhn (1922–1996), tzv. objevitel paradigmatu, popisuje v knize Struktura vědeckých revolucí proces, v němž ukazuje, že každá „normální“, tedy většinově uznávaná, věda je i přes všechnu svou objektivitu jen dočasným fenoménem. Odráží současný stav a orientaci vědomí člověka (ve vývojové psychologii nazývaný Mem), jemuž odpovídají i metody výzkumu a verifikace v ní používané. Díky tomu je vlastně zacykleným systémem, který neustále produkuje sebe sama. Je efektivním prostředkem k důkladnému prozkoumání věcí na dané úrovni, nutným pro vzájemnou spolupráci vědců a možnost navazovat na svá bádání, dlouhým procesem, který však neodvrátí volání osudu, že po zenitu přichází pád, svět mění svou tvář a člověk svého ducha.

V oblastech „normální“ vědy se časem začnou objevovat tzv. „anomálie“, rušivé prvky, které není možné zařadit do existujících struktur a kategorií, které neodpovídají některým předpokládaným skutečnostem, či dokonce poukazují na alternativní možná vysvětlení vědou zkoumaných skutečností. Tyto anomálie se postupně množí, z okrajů prorůstají do vědeckého aparátu, čímž rozvolňují předpokládané návaznosti. Tuto část procesu nazývá Kuhn Krizí vědy, ta je fází „vědecké revoluce“, která směřuje k obměně paradigmatu. Jednotlivá období však není možné hodnotit ve srovnání s obdobím nadcházejícím ani předcházejícím; aristotelská věda tak není horší či méně vědecká než věda newtonovská, jsou to prostě dvě odlišné vědy, které nahlížejí věci jinak.

Nepřesvědčivost a stále se stupňující byrokratizace, odcizenost a roztříštěnost politiky a ekonomie, bezradnost pedagogiky i psychologie, schizma objevující se v přírodních vědách a snaha „normální“ vědy vytlačit i ze svých okrajů nové proudy a stigmatizovat je jako nevědecké ukazuje, že i ve světě vědy dochází v současné době k dalekosáhlým změnám, ke krizi, která ve svém jádru možná skrývá zcela nové pojetí, myšlení, nové otázky a souvislosti, nové paradigma pohledu na Zemi.

„Čtete-li nějakého myslitele, soustřeďte se chvíli na zdánlivé nesmysly, které v jeho práci naleznete, a ptejte se, jak mohl něco takového napsat. Podaří-li se vám nalézt odpověď a tato místa začnou dávat smysl, zjistíte ke svému údivu, že i ta místa, o nichž jste si předtím mysleli, že jim rozumíte, svůj smysl změnila.“ Tak Kuhn popisuje, jak nové paradigma působí na lidskou mysl. Nejde o nové skutečnosti, pouze o nový pohled, který odkrývá nová propojení věcí, nové souvislosti, které zůstávaly ve světle současné orientace neviděny nebo opomíjeny.

Nejvýraznější diskuse nad Kuhnovým přínosem vznikají nad jeho tvrzením, že nové paradigma se ustavuje nikoliv postupně, ale skokem, jako v tvarové psychologii, kde k posunu od vnímání jednoho tvaru (čtverce) ke vnímání jiného tvaru (kruhu) nedochází postupně bod po bodu, ale náhlým skokovým přechodem. Vnímán je celistvý tvar.

Vývojový psycholog Clare W. Graves (19141986) vytvořil tzv. „teorii vnořených cyklických rovin existence” (The Emergent Cyclic Levels Existence Theory ECLET), která vznikala nad dlouhá léta shromažďovanými anomáliemi a nezodpověditelnými dotazy studentů. Tato teorie líčí jednotlivce i svět a lidstvo jako neustále se vyvíjející organismy, jejichž vývoj prochází cyklicky se navracejícími rovinami, které se neopakují identicky, ale vrací se vždy znovu v podobě určitého tvaru či paradigmatu, které pak mnohdy i staletí ovládá kulturu, způsob myšlení, vědy, poznání a interpretace světa. I tato teorie mluví o tom, že přechod z jedné roviny na druhou je spíše skokový, i když Graves velmi podrobně líčí krizi, která změně předchází. U jednotlivců ani u společenských celků roviny nejsou nikdy jednoznačné, člověk i kultura operují v několika rovinách najednou a jedna převládá, postupně je však nabourávána vynořující se a z potřeb společnosti rostoucí roviny další. Až samotný přechod se děje skokem.

Tak holismus a návrat k aristotelskému pojetí celku dávajícího smysl jednotlivosti, který se jako reakce na redukcionismus empirických věd rozmáhal v druhé polovině dvacátého století a zdá se úspěšně vzkvétat i ve století dvacátém prvním, je možná zárodkem takového nového paradigmatu. Paradigmatu návratu k celku a celistvému pojetí.

Při své školní praxi neustále potkávám příklady rozfragmentovanosti a roztříštěnosti našeho vědění a způsob, jak tento symptom totality fragmentů působí zpětně na myšlení studentů. Jejich schopnost rozřezat jakýkoliv problém na přesně ohraničené detaily a naprostá nefunkčnost schopnosti vidět související a často řídicí spojitosti mezi nimi se zdá být téměř neotřesitelná a v pozdějších ročnících spíš stoupá. Jejich smysl pro celek atrofuje a na jeho místě vyrůstá silná tendence nechat se ovlivnit dojmy, které celistvost simulují. Jejich osud neleží v nich samých, ale v jejich CV toto přesvědčení je však čím dál častěji konfrontováno s bezmocným pocitem závislosti na neodhadnutelném a nic moc dobrého neslibujícím vývoji jejich okolí. Jejich svět je neutuchajícím během mezi odborníky na kdeco, vědeckými studiemi, za kterými však čím dál neodbytněji prosakují peníze za odpověď, pro kterou byly pořízeny, ve škole se dozvídají vědomosti, které však mnohdy dalece pokulhávají za jejich přirozenou touhou po všem novém, ba mnohdy jsou jejich protějškem. Vědu, která byla v našem světě ujištěním, že svět je srozumitelný a poplatný předpovídatelným zákonitostem, stíhá osud všech byvších náboženství – její sdělení nemůže obsáhnout celek, který ji přerůstá a svou rozpínavostí bourá i zevnitř, nemůže si osvojit jediný patent na pravdu, když je jen jednou z mnoha možných hypotéz.

Znám okamžiky, kdy někdo po dlouhé diskusi spíš instinktem než rozmyslem vysloví šém, který celou věc vyjasní. Těmito náhlými osvíceními zdravého rozumu (neboť tak mnohdy člověku připadají), často viditelně rostoucími z toho, že dotyčný dosáhl urputným hledačstvím někam až do oné sféry, kde možná potkal jiné tvary, zahlédl naši skutečnost jiným pohledem, nezastavil se u rozfragmentovaných částí a proplul falešnými bariérami našich myšlenkových vzorců a schémat, prosvítá naděje.

A tak i Kuhn, který bývá považován za klasika postmoderní epistemologie a filosofové postmoderny se ho často dovolávají jako klasika relativity pravdy a dekonstrukce poznání, je vlastně věrozvěstem zvěsti veskrze radostné naděje, že člověk je jen na prahu další, možná hlubší, širší a základnější kulturní revoluce, uprostřed jejíchž útrap se ukrývá nový šém, nová cesta, nový úhel pohledu, který postupně prosakuje zoufalstvím nad rozpadajícími se vírami současnosti. Jak hrůzyplně radikálně, ale v jádru útěšně říká Paul Karl Feyerabend: „Fakta jsou ustavována minulými ideologiemi a srážky fakt a teorií jsou důkazem postupujícího vývoje.“
Psáno pro Deník Referendum