Ač si vysoce cením individualismu a možná nejvíc individuální lidské
svobody, jsem levicově zaměřená, neboť se mi zdá, že člověk naší doby
naprosto nedoceňuje míru toho, jak je na svém okolí závislý a nakolik je
s ním spojený, že bez péče a bazální důvěry ve společnost kolem sebe
nemůže jedinec vést šťastný život. Nemluvě o tom, že to, čemu se dnes
většinově napravo říká svoboda, se až podezřele často obléká do
ostnatého drátu a platí prý jen někdy a pro některé.
Když loni
padl výsledek voleb, utěšovala jsem se, že sice půjdeme cestou do kluzka
vydlážděnou bodavým zlatem, ale aspoň nás tedy čeká řád a stát získá
systematickou podobu. Sice to bude systém, který válcuje všechno kromě
žravosti, ale třeba se systematičnost dá později využít a zaměřit jiným
směrem.
Jaké bylo mé překvapení. Že se na nás valí už ani moc
nezakrývaný rasismus, že veliké Komenského ideje zas jednou uvolní místo
velkovýrobnám recitátorů mrtvého jazyka a za svobodu budeme sousedovi
podstrkovat kameru, se dalo z lecčeho vytušit už předem. Viditelně jsme
ještě tak zcela nevzdali lásku k Velkému bratru a osamostatňování bolí.
Ale že se ocitneme v neuvěřitelném chaosu, přikováni pod valícím se
proudem pseudozákonů, které od Aše až po Hrčavu (nebo Bukovec) o realitu
nezavadily, že situace připomíná byvší léta tzv. normalizace nejen tím,
jak se postupně utahují šrouby a lidé se samou „flexibilitou“
smrskávají do neviditelných šedých myšek míhajících se ulicemi – kde
jsou bujará devadesátá léta – ale i tím, že kam se člověk ohlédne, tam
na něj vyskočí nějaká nedomyšlenost, nepraktičnost, nedotaženost, které
dohromady dávají ten dobře známý „bolševický“ zmatek. Ještě za
sovětského režimu jsem byla náchylná si myslet, že neuvěřitelný chaos,
který bolševický socialismus vykazoval, byl chaosem tak trochu ruským,
východním. Evidentně byl bordelem přerostlé a ve švech praskající
totality.
Procesem, v němž se v jednotlivých resortech začne
prodírat na povrch, že středobod jejich činností a přirozený cíl se
nalézá někde úplně jinde než je cíl proklamovaný, kdy začnou narůstat
plody toho, že role odborníků byly předány ochotným žvanilům a vše, co
podléhá státu, vykazuje podivnou roztříštěnost a nekoordinovanost.
Co
víc, pravděpodobně se nacházíme v situaci, kdy těžko odhadovat, kde
tento stav končí a kde začíná, co všechno se hroutí a jaká část systému
je postupující korozí již poničena. Známky postupujícího marasmu a
odtrženosti institučních řešení od reálného života se projevují
v měřítku mezinárodním, ba možná i meziplanetárním. Občas se zdá, že
bere za své celá jedna představa světa, že východ z krize nevede zpátky,
ale pravděpodobně aspoň z části do neznáma. Jak v diskusi k článku
Ivana Štampacha „Tentokrát se lekli“ podotkl Jiří Dolejší, nevede
k reformám, ale k transformaci (případně tomu, čemu se v psychologii
říká „gestalt“, přerod na vyšší vývojovou rovinu).
Dnes už se dá
říci, že ve většině evropských zemí sem tam prokmitne ohýnek odporu,
množí se demonstrace, ve Španělsku silně narůstá vědomí návaznosti na
předešlé události na Islandu a nutnosti změny celého systému bez ohledu
na hranice a momentální proklamované zaměření vlády, doposud lehce
kacířské, ale čím dál častější hlasy porovnávají revoluce na jiných
kontinentech s děním v Evropě. Do kolektivního vědomí začíná prorůstat,
že nejde o kosmetické změny či odkrytí jednotlivých viníků, ale o
zachování důstojnosti lidského života vůbec, o proměnu našeho vztahu
k životu i k sobě samým.
Budiž útěchou, že, jak ukazuje např.
Jean Piagett, ve vývojové psychologii jedince v obdobích Gestalt dochází
k zajímavému úkazu – nově uplatněné dosud neznámé řešení, které
odpovídá vyššímu stádiu, se po prvních úspěších jakousi tajemnou cestou
neočekávaně rychle rozšíří i do dalších částí psychiky a k transformaci
dochází spíše skokem než postupem pokus – omyl. Dosud nahromaděné
zkušenosti a znalosti získají spíše jiný náhled než nové informace či
metody. Podle této i dalších vývojových teorií se podobně odehrávají i
přerody společenské, nové přichází jakoby náhle a rychle se šíří do
všech stran.
Možná jde spíš o odvahu uvěřit, že řešení může
přijít odjinud, než odkud jsme zvyklí, že sůl je někdy nad zlato a dobrý
vztah nad všechny tzv. reality světa a že svým postojem měníme i obsah
svého myšlení. Že dobrá vůle platí.
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat