25. 9. 2011

Škrtání, kontrola a strach

Základním tématem naší vlády je škrtání a kontrola, z toho sestává život. Když si tak maně představím, v jakém světle lidé takto zaměření vidí nás - občany, osciluji střídavě mezi vztekem a lítostí (těžko říct, jestli nad občany nebo nad vládními představiteli, žít takový životní obraz určitě není žádná legrace). Nedávno jsem jela metrem s kamarádkou, která se o obecné dění příliš nezajímá, ale zato má vyvinutou emoční inteligenci a silně vnímá atmosféru lidí ve svém okolí. Říkala mi: „Všimla sis, jak v poslední době všichni lidi na ulici, v metru, tramvaji i v divadle nebo na koncertě jsou zahaleni takovým divným smutkem?“ Byla v ráži, takže probrala všechny cestující jednoho po druhém – a opravdu: paní nad detektivkou se každou chvíli zadívala z okna a její pohled se zastřel nápadnou melancholií – ani Francis to neodvrátil. Starší pán vedle nás se vtěsnal do růžku a dělal vše pro to, aby mu nebylo vidět do obličeje. Naproti přes uličku nebohá mladá žena si dokonce před zrcátkem trénovala, jak vytáhnout svěšené koutky úst alespoň o kousíček výš. Když má kolegyně vystoupila, vešla do vagónu paní, která už slzy ani nemohla zadržet. Nevím, co se jí stalo, bylo mi trapné se ptát, neboť současná situace vede, bohužel, k tomu, že se lidé za neštěstí stydí, ba dokonce jsou náchylní jej považovat za svou vinu a paní dělala vše pro to, aby svůj „ handicap“ zakryla.

Poslední týden před prázdninami je ve škole vždy tak trochu vakuum, známky jsou už napsány, učebnice prostudovány, vše už je nasměrováno k nadcházející pauze. Minulá léta se to obvykle řešilo tím, že se pořádaly výlety, chodilo se na koupaliště, prostě všichni už pomalu dýchali atmosféru prázdnin a bylo hezké studentům umožnit, aby si ji tak trochu prožili společně, než se rozejdou a mnozí se dva měsíce neuvidí. I pro učitele to byl čas věnovaný spíš úklidu, neformálnímu styku se studenty a postupnému přesunu do prázdninového rytmu. Ne tak letos. K našemu úžasu nám bylo oznámeno, že, ať tam je co dělat či nikoliv musíme sedět ve škole do odpoledních hodin, z celodopoledního sedmikilometrového výletu se studenty v odlehlé části Prahy je třeba se vrátit do školy a ohlásit jeho ukončení a průběh. Loni jsem poslední dny školy objížděla knihkupectví, prohlížela nové učebnice a hledala inspiraci na příští rok, letos jsem seděla, a dělala, že mám co dělat v kabinetě.
I vedoucí pracovníci, kteří se ještě před půl druhým rokem snažili zajistit inspirativní, živou atmosféru, která je nakonec přínosem v každé práci a výsledky firem či institucí podstatně zvedne, nevěda odkud přijde kontrola a škrt, hledají cesty, jak zamezit všemu, co „by mohlo přerůst…“

„Vina a trest, vina a trest!“ zní refrén plížící se celou zemí. Mozkomoři nad městem.

Jestli jsme v otázkách mezinárodních zaslechli pojem národní egoismus, zdá se, že směrem k národu nabývá u naší vlády vrchu postoj, jehož uspokojením už snad není ani zisk, spíš přitažlivost tlaku, uhrančivost moci a její odraz v očích porobených, škrty pro škrty a kontrola s presumpcí viny, které v psychologii hraničí se sadistickou manipulací, hrou na otroka a pána, dominancí a submisivitou. Egoismus se zde nenápadně mění v neukočírovatelnou vášeň, v níž racionalita ega ztrácí svou vládu, neboť klíčovým poselstvím je strach.

V erotických SM praktikách, které v hlídaných mantinelech zacházejí s těmito komponenty lidské duše, hraje roli zvláštní paradox (který bývá i jádrem vztahu), neboť submisivní partner - ač je zdánlivě tím, kdo je ovládán - je odpovědný za hlídání hranice, kde číhá skutečné nebezpečí pro oba. Pod rolemi hry se skrývá křehká dohoda a hluboká vzájemná důvěra ve schopnost uvědomit si nebezpečnost situace a včas zarazit.

V psychických vztazích založených na stejných potřebách hraných „doopravdy“ tento rozměr často chybí. Urážení, evokování viny a klamný pocit obou stran, že trestání je péčí a kontrola odpovědností, může šplhat donekonečna a moc se stává nejen neomezenou, ale díky nepřítomnosti hranice i neukojitelnou a submisivní ego nalézá uspokojení v neustále se prohlubujícím pocitu viny a nedostatečnosti. Eros, ve hře prožívaný jako hraniční důvěra v racionální dohodu, mění se zde v nekonečné utrpení obou stran, které se nevědomky identifikovaly se svou rolí.

Jako mnohé sexuální či jiné parafilie i tato je spíše do čistší podoby dovedená obecná tendence psýché, kterou psychologie zná i v mírnějších podobách, v projevech párů i společností. Jejím základním hnacím motorem je touha po moci v nitru spojená s neustálým pocitem všudypřítomného ohrožení.

Z psychologických pramenů se již několik let ozývají hlasy, že mezi vlivnými jedinci naší společnosti se množí počet psychopatických osobností, jimž stav jejich psychiky dovoluje se adaptovat ve společnosti a prostřednictvím své choroby v ní i vyniknout. Jedním ze syndromů této narůstající vrstvy je citová deprivace, která jim zamezuje přístup ke svědomí, neschopností vnímat druhé a přehnanou orientací na sebe prudce omezuje sebereflexi a odpovědnost, rozvíjející cit je nahrazen strohým řádem oživovaným touhou po moci, pro něž rozvoj mnohdy signalizuje ohrožení. Vzhledem k neznalosti a nediferencovanosti citových prožitků, tito lidé vidí svět jaksi ploše, krajina se smršťuje na užitek, člověk na položku, soused na soka, péče na kontrolu a vztah na moc; v životě oproštěném od citových obsahů pak jediný smysl nabírá, jak věci „vypadají“.

Stane-li se tato úchylka memem (fantazijní gen ve formě informace, množící se sdílením v  kolektivním vědomí) a je podporován médii, která jej nevědomky přejímají, rodí se memplex (spojení více memů v ideologii) a narůstá to, čeho se stáváme čím dál víc svědky – všudypřítomný strach a represe, vysychání všech pramenů rozvoje, nárůst všech druhů konspirativních teorií, pohrdání slabšími - fašizace společnosti.

Možná to, co vnímáme u mnohých z našich vládců, jako „vedlejší produkt“, je jejich jediným skutečným obsahem. Možná je čas položit si otázku: Nejsme v rukou šílenců?

Psáno pro Deník Referendum