Základním tématem naší vlády je škrtání a kontrola, z toho sestává
život. Když si tak maně představím, v jakém světle lidé takto zaměření
vidí nás - občany, osciluji střídavě mezi vztekem a lítostí (těžko říct,
jestli nad občany nebo nad vládními představiteli, žít takový životní
obraz určitě není žádná legrace). Nedávno jsem jela metrem s kamarádkou,
která se o obecné dění příliš nezajímá, ale zato má vyvinutou emoční
inteligenci a silně vnímá atmosféru lidí ve svém okolí. Říkala mi:
„Všimla sis, jak v poslední době všichni lidi na ulici, v metru,
tramvaji i v divadle nebo na koncertě jsou zahaleni takovým divným
smutkem?“ Byla v ráži, takže probrala všechny cestující jednoho po
druhém – a opravdu: paní nad detektivkou se každou chvíli zadívala
z okna a její pohled se zastřel nápadnou melancholií – ani Francis to
neodvrátil. Starší pán vedle nás se vtěsnal do růžku a dělal vše pro to,
aby mu nebylo vidět do obličeje. Naproti přes uličku nebohá mladá žena
si dokonce před zrcátkem trénovala, jak vytáhnout svěšené koutky úst
alespoň o kousíček výš. Když má kolegyně vystoupila, vešla do vagónu
paní, která už slzy ani nemohla zadržet. Nevím, co se jí stalo, bylo mi
trapné se ptát, neboť současná situace vede, bohužel, k tomu, že se lidé
za neštěstí stydí, ba dokonce jsou náchylní jej považovat za svou vinu a
paní dělala vše pro to, aby svůj „ handicap“ zakryla.
Poslední
týden před prázdninami je ve škole vždy tak trochu vakuum, známky jsou
už napsány, učebnice prostudovány, vše už je nasměrováno k nadcházející
pauze. Minulá léta se to obvykle řešilo tím, že se pořádaly výlety,
chodilo se na koupaliště, prostě všichni už pomalu dýchali atmosféru
prázdnin a bylo hezké studentům umožnit, aby si ji tak trochu prožili
společně, než se rozejdou a mnozí se dva měsíce neuvidí. I pro učitele
to byl čas věnovaný spíš úklidu, neformálnímu styku se studenty a
postupnému přesunu do prázdninového rytmu. Ne tak letos. K našemu úžasu
nám bylo oznámeno, že, ať tam je co dělat či nikoliv musíme sedět ve
škole do odpoledních hodin, z celodopoledního sedmikilometrového výletu
se studenty v odlehlé části Prahy je třeba se vrátit do školy a ohlásit
jeho ukončení a průběh. Loni jsem poslední dny školy objížděla
knihkupectví, prohlížela nové učebnice a hledala inspiraci na příští
rok, letos jsem seděla, a dělala, že mám co dělat v kabinetě.
I
vedoucí pracovníci, kteří se ještě před půl druhým rokem snažili
zajistit inspirativní, živou atmosféru, která je nakonec přínosem
v každé práci a výsledky firem či institucí podstatně zvedne, nevěda
odkud přijde kontrola a škrt, hledají cesty, jak zamezit všemu, co „by
mohlo přerůst…“
„Vina a trest, vina a trest!“ zní refrén plížící se celou zemí. Mozkomoři nad městem.
Jestli jsme v otázkách mezinárodních zaslechli pojem národní egoismus,
zdá se, že směrem k národu nabývá u naší vlády vrchu postoj, jehož
uspokojením už snad není ani zisk, spíš přitažlivost tlaku, uhrančivost
moci a její odraz v očích porobených, škrty pro škrty a kontrola
s presumpcí viny, které v psychologii hraničí se sadistickou manipulací,
hrou na otroka a pána, dominancí a submisivitou. Egoismus se zde
nenápadně mění v neukočírovatelnou vášeň, v níž racionalita ega ztrácí
svou vládu, neboť klíčovým poselstvím je strach.
V erotických SM
praktikách, které v hlídaných mantinelech zacházejí s těmito komponenty
lidské duše, hraje roli zvláštní paradox (který bývá i jádrem vztahu),
neboť submisivní partner - ač je zdánlivě tím, kdo je ovládán - je
odpovědný za hlídání hranice, kde číhá skutečné nebezpečí pro oba. Pod
rolemi hry se skrývá křehká dohoda a hluboká vzájemná důvěra ve
schopnost uvědomit si nebezpečnost situace a včas zarazit.
V psychických
vztazích založených na stejných potřebách hraných „doopravdy“ tento
rozměr často chybí. Urážení, evokování viny a klamný pocit obou stran,
že trestání je péčí a kontrola odpovědností, může šplhat donekonečna a
moc se stává nejen neomezenou, ale díky nepřítomnosti hranice i
neukojitelnou a submisivní ego nalézá uspokojení v neustále se
prohlubujícím pocitu viny a nedostatečnosti. Eros, ve hře prožívaný jako
hraniční důvěra v racionální dohodu, mění se zde v nekonečné utrpení
obou stran, které se nevědomky identifikovaly se svou rolí.
Jako
mnohé sexuální či jiné parafilie i tato je spíše do čistší podoby
dovedená obecná tendence psýché, kterou psychologie zná i v mírnějších
podobách, v projevech párů i společností. Jejím základním hnacím motorem
je touha po moci v nitru spojená s neustálým pocitem všudypřítomného
ohrožení.
Z psychologických pramenů se již několik let ozývají
hlasy, že mezi vlivnými jedinci naší společnosti se množí počet
psychopatických osobností, jimž stav jejich psychiky dovoluje se
adaptovat ve společnosti a prostřednictvím své choroby v ní i vyniknout.
Jedním ze syndromů této narůstající vrstvy je citová deprivace, která
jim zamezuje přístup ke svědomí, neschopností vnímat druhé a přehnanou
orientací na sebe prudce omezuje sebereflexi a odpovědnost, rozvíjející
cit je nahrazen strohým řádem oživovaným touhou po moci, pro něž rozvoj
mnohdy signalizuje ohrožení. Vzhledem k neznalosti a nediferencovanosti
citových prožitků, tito lidé vidí svět jaksi ploše, krajina se smršťuje
na užitek, člověk na položku, soused na soka, péče na kontrolu a vztah
na moc; v životě oproštěném od citových obsahů pak jediný smysl nabírá,
jak věci „vypadají“.
Stane-li se tato úchylka memem (fantazijní
gen ve formě informace, množící se sdílením v kolektivním vědomí) a je
podporován médii, která jej nevědomky přejímají, rodí se memplex
(spojení více memů v ideologii) a narůstá to, čeho se stáváme čím dál
víc svědky – všudypřítomný strach a represe, vysychání všech pramenů
rozvoje, nárůst všech druhů konspirativních teorií, pohrdání slabšími -
fašizace společnosti.
Možná to, co vnímáme u mnohých z našich
vládců, jako „vedlejší produkt“, je jejich jediným skutečným obsahem.
Možná je čas položit si otázku: Nejsme v rukou šílenců?
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat