Pro potřeby výzkumu PISA 2009 byla čtenářská gramotnost definována jako
„schopnost porozumět psanému textu, zabývat se jím, přemýšlet o něm a
používat ho k dosažení vlastních cílů, k rozvoji vlastních vědomostí a
potenciálu a k aktivní účasti ve společnosti”.
V posledních
týdnech, po vyjití výsledků PISA, v nichž se ukázalo, že naši žáci a
studenti jaksi neumějí pochytit obsah toho, co čtou, se rozvinula
diskuse „čí je to vina?“. Návrhy jsou zcela různé, někdy i protichůdné
(zajímavé na skutečnosti je, že nejvíce se liší pohled teoretického a
byrokratického zázemí ministerstva včetně samotného ministra od pohledu
odborníků činných v praxi).
Ministerstvo mnohé klade za vinu
reformě, na což ale průzkumy a hlasy z praxe reagují, že problémem je
spíš to, že reforma proběhla pouze po formální stránce – do níž jediné
bylo investováno a byla kontrolována – a v praxi upadáme stále po staru.
Na jedné interní diskusi s CERMAT o chystaných státních
maturitách jsem si dovolila položit otázku, jak je příprava maturit
propojena s RVP (rámcovými vzdělávacími programy), hlavními obsahy a
učebními plány kurikulární reformy. Ke svému úžasu jsem obdržela dosti
zašmodrchanou odpověď ve smyslu: „to je jiné odvětví ministerstva“.
Pochopila jsem tedy, že obsah zkoušky není koordinován s obsahem učiva,
něco takového je příliš složité.
Když se podíváme na ukázky
testů PISA, zjistíme, že jsou zaměřeny na porozumění čtenému textu,
schopnost vysoudit jeho základní smysl a s tímto obrazem pak dále
pracovat. Na Achillovu patu českého školství úplně stejně komunistického
jako posttotalitního, ovládaného formalismem v otázkách obsahu, způsobu
výuky i zkoušení a orientovaného na cvičení paměti a oddělených
fragmentů bez propojení, na uplatňování vyzkoušených metod a potírání
kreativity. To vše, jak jinak, v oblasti studentské i pedagogické.
Ve
svém teoretickém základu byla kurikulární reforma v mnohém zaměřena
právě na řešení těchto starých bolestí, ale její realizace vytváří
příběh značně odlišných kvalit. Jedním z pilířů reformy byly tzv. ŠVP –
Školní vzdělávací programy. Myšlenka vzniklá z nadějných koncepcí –
každá škola měla vypracovat svůj program, na školy bylo apelováno, aby
nalezly své nejsilnější stránky a těm přizpůsobily celkové zaměření,
vize počítala s různorodostí, kreativitou žáků i rodičů, s níž pro děti
vyberou školu, která by nejvíce odpovídala jejich schopnostem a zájmům.
Pro
zvýšení schopnosti porozumění měla být (tedy na papíře jsou) zavedena
tzv. průřezová témata – Osobnostní a sociální výchova, Výchova k myšlení
v evropských a globálních souvislostech, Multikulturní výchova,
Environmentální výchova, Mediální výchova, Výchova demokratického občana
– disciplíny, od kterých si teoretici reformy slibovali, že obrátí
pozornost žáků i učitelů ke vzájemnému dialogu, vytvoří platformu, na
níž se promítnou dílčí informace z různých oborů a propojí k následnému
invenčnímu individuálnímu zpracování, vzdělání bude postupně navracen
jeho snad základní smysl – získávání schopnosti použít co nejširší
spektrum vědomosti k pochopení a tvorbě vlastního života, jeho
okolností, k osobnostnímu zrání a následnému zapojení se do široké,
multikulturní společnosti.
Ale ouha. Jak dopadl tento
idealistický příběh v praxi, neradno se ptát. První, co dorazilo do
škol, nebylo vysvětlení, jaké cíle reforma sleduje, proč a co se
vlastně chystá, ba ani marketingový výčet výhod chystaných změn pro
učitele, nýbrž stohy nesrozumitelných příruček doplněných několika
slovníčky pojmů (které přišly měsíc po příručkách), výčet chyb, které je
třeba napravit (lidově zvaných sprdunk předem), seznamy termínů
povinných školení konaných v odpoledních hodinách či o víkendech (bez
jediné zmínky o tom, že by jim někdo přidal aspoň pár stovek, které tři
čtvrtiny mně známých učitelů každé odpoledne běží vydělat k platu, aby
vyžili) a nekončící balíky papírů k vyplnění. Prostředí jako stvořené
pro nadšenou spolupráci na vytváření nového systému.
Průřezová
témata zněla dost vágně – vypracování učebního plánu osobnostní výchovy
na čtyři roky pro mládež ve věku od 15–19 let proplétající se mezi
předměty tak, aby na sebe alespoň částečně navazovaly, je práce pro tým
pedagogů a psychologů na několik měsíců. Nikdo neměl ponětí (a nikdo se
ani nesnažil vyložit), co třeba taková osobnostní nebo mediální výchova
obnáší, o metodikách, jak nové předměty učit, ani nemluvě. Inu,
nejdůležitější otázkou se vzápětí stalo, jak vyplnit příslušné dotazníky
tak, aby „to vypadalo“(praxe z předchozích let celkem důvěrně známá),
jen přibylo kategorií, které je třeba hlídat v třídních knihách, „aby
seděly“.
Jedním z výchozích cílů čtyřleté osobnostní výchovy
studentů k dospělosti by zajisté mělo být dosažení schopnosti odhadovat
své možnosti a podle toho se zavázat (či nikoliv) k určitým úkolům. Bylo
by hezké, kdyby se pedagogové rozhodli, že se pokusí tomuto výsostnému
osobnostnímu umění naučit alespoň na příkladu zavádění reformy – marná
naděje, všichni vyplnili své kolonky, oprávněně zanadávali na vyhozené
hodiny a hodiny času a vše jelo dál. Dnes už jsou ŠVP jen pěkně
vypracovanými tabuličkami na webech škol, o nichž většinu rodičů i
učitelů ani náhodou nenapadne, že by měly vypovídat něco o duchu školy.
Dnes
je kurikulární reforma tak možná přiléhavou ilustrací reálných dějin
jedné dobře míněné ideje v českém podání. Něco, co někdo v dobré víře
vymyslel, české byrokratické kliky semlely a skutek utek´. A to vše
nikoli náhodou. Kdyby kurikulární reforma zapustila i jen dílčí kořeny,
naši žáci a studenti by pomocí osobnostní a sociální výchovy lépe
zvládali umění porozumění svému vlastnímu životu, pomocí výchovy
k myšlení v evropských a globálních souvislostech by byli schopni spojit
informace z dějepisu s informacemi ze zeměpisu, multikulturní výchova
by nekončila v rasistických výlevech, environmentální výchova jim
poskytla představu o tom, že se zrodili na Zemi, která je potřebuje,
mediální výchova snížila jejich ochotu být manipulováni a výchova
demokratického občana by vedla ke zlepšení politického klimatu u nás –
to jsou ale také důvody, proč je třeba ji pomluvit a zrušit. Takové
studenty naše vláda nepotřebuje, ať budou propadat, jak se jim zlíbí.
Psáno pro Deník Referendum.
Žádné komentáře:
Okomentovat