Orbis Pictus v Čechách nevídaný

Pro potřeby výzkumu PISA 2009 byla čtenářská gramotnost definována jako „schopnost porozumět psanému textu, zabývat se jím, přemýšlet o něm a používat ho k dosažení vlastních cílů, k rozvoji vlastních vědomostí a potenciálu a k aktivní účasti ve společnosti”.

V posledních týdnech, po vyjití výsledků PISA, v nichž se ukázalo, že naši žáci a studenti jaksi neumějí pochytit obsah toho, co čtou, se rozvinula diskuse „čí je to vina?“. Návrhy jsou zcela různé, někdy i protichůdné (zajímavé na skutečnosti je, že nejvíce se liší pohled teoretického a byrokratického zázemí ministerstva včetně samotného ministra od pohledu odborníků činných v praxi).

Ministerstvo mnohé klade za vinu reformě, na což ale průzkumy a hlasy z praxe reagují, že problémem je spíš to, že reforma proběhla pouze po formální stránce – do níž jediné bylo investováno a byla kontrolována – a v praxi upadáme stále po staru.

Na jedné interní diskusi s CERMAT o chystaných státních maturitách jsem si dovolila položit otázku, jak je příprava maturit propojena s RVP (rámcovými vzdělávacími programy), hlavními obsahy a učebními plány kurikulární reformy. Ke svému úžasu jsem obdržela dosti zašmodrchanou odpověď ve smyslu: „to je jiné odvětví ministerstva“. Pochopila jsem tedy, že obsah zkoušky není koordinován s obsahem učiva, něco takového je příliš složité.

Když se podíváme na ukázky testů PISA, zjistíme, že jsou zaměřeny na porozumění čtenému textu, schopnost vysoudit jeho základní smysl a s tímto obrazem pak dále pracovat. Na Achillovu patu českého školství úplně stejně komunistického jako posttotalitního, ovládaného formalismem v otázkách obsahu, způsobu výuky i zkoušení a orientovaného na cvičení paměti a oddělených fragmentů bez propojení, na uplatňování vyzkoušených metod a potírání kreativity. To vše, jak jinak, v oblasti studentské i pedagogické.

Ve svém teoretickém základu byla kurikulární reforma v mnohém zaměřena právě na řešení těchto starých bolestí, ale její realizace vytváří příběh značně odlišných kvalit. Jedním z pilířů reformy byly tzv. ŠVP – Školní vzdělávací programy. Myšlenka vzniklá z nadějných koncepcí – každá škola měla vypracovat svůj program, na školy bylo apelováno, aby nalezly své nejsilnější stránky a těm přizpůsobily celkové zaměření, vize počítala s různorodostí, kreativitou žáků i rodičů, s níž pro děti vyberou školu, která by nejvíce odpovídala jejich schopnostem a zájmům.

Pro zvýšení schopnosti porozumění měla být (tedy na papíře jsou) zavedena tzv. průřezová témata – Osobnostní a sociální výchova, Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, Multikulturní výchova, Environmentální výchova, Mediální výchova, Výchova demokratického občana – disciplíny, od kterých si teoretici reformy slibovali, že obrátí pozornost žáků i učitelů ke vzájemnému dialogu, vytvoří platformu, na níž se promítnou dílčí informace z různých oborů a propojí k následnému invenčnímu individuálnímu zpracování, vzdělání bude postupně navracen jeho snad základní smysl – získávání schopnosti použít co nejširší spektrum vědomosti k pochopení a tvorbě vlastního života, jeho okolností, k osobnostnímu zrání a následnému zapojení se do široké, multikulturní společnosti.

Ale ouha. Jak dopadl tento idealistický příběh v praxi, neradno se ptát. První, co dorazilo do škol, nebylo vysvětlení, jaké cíle reforma sleduje, proč a co se vlastně chystá, ba ani marketingový výčet výhod chystaných změn pro učitele, nýbrž stohy nesrozumitelných příruček doplněných několika slovníčky pojmů (které přišly měsíc po příručkách), výčet chyb, které je třeba napravit (lidově zvaných sprdunk předem), seznamy termínů povinných školení konaných v odpoledních hodinách či o víkendech (bez jediné zmínky o tom, že by jim někdo přidal aspoň pár stovek, které tři čtvrtiny mně známých učitelů každé odpoledne běží vydělat k platu, aby vyžili) a nekončící balíky papírů k vyplnění. Prostředí jako stvořené pro nadšenou spolupráci na vytváření nového systému.

Průřezová témata zněla dost vágně – vypracování učebního plánu osobnostní výchovy na čtyři roky pro mládež ve věku od 15–19 let proplétající se mezi předměty tak, aby na sebe alespoň částečně navazovaly, je práce pro tým pedagogů a psychologů na několik měsíců. Nikdo neměl ponětí (a nikdo se ani nesnažil vyložit), co třeba taková osobnostní nebo mediální výchova obnáší, o metodikách, jak nové předměty učit, ani nemluvě. Inu, nejdůležitější otázkou se vzápětí stalo, jak vyplnit příslušné dotazníky tak, aby „to vypadalo“(praxe z předchozích let celkem důvěrně známá), jen přibylo kategorií, které je třeba hlídat v třídních knihách, „aby seděly“.

Jedním z výchozích cílů čtyřleté osobnostní výchovy studentů k dospělosti by zajisté mělo být dosažení schopnosti odhadovat své možnosti a podle toho se zavázat (či nikoliv) k určitým úkolům. Bylo by hezké, kdyby se pedagogové rozhodli, že se pokusí tomuto výsostnému osobnostnímu umění naučit alespoň na příkladu zavádění reformy – marná naděje, všichni vyplnili své kolonky, oprávněně zanadávali na vyhozené hodiny a hodiny času a vše jelo dál. Dnes už jsou ŠVP jen pěkně vypracovanými tabuličkami na webech škol, o nichž většinu rodičů i učitelů ani náhodou nenapadne, že by měly vypovídat něco o duchu školy.

Dnes je kurikulární reforma tak možná přiléhavou ilustrací reálných dějin jedné dobře míněné ideje v českém podání. Něco, co někdo v dobré víře vymyslel, české byrokratické kliky semlely a skutek utek´. A to vše nikoli náhodou. Kdyby kurikulární reforma zapustila i jen dílčí kořeny, naši žáci a studenti by pomocí osobnostní a sociální výchovy lépe zvládali umění porozumění svému vlastnímu životu, pomocí výchovy k myšlení v evropských a globálních souvislostech by byli schopni spojit informace z dějepisu s informacemi ze zeměpisu, multikulturní výchova by nekončila v rasistických výlevech, environmentální výchova jim poskytla představu o tom, že se zrodili na Zemi, která je potřebuje, mediální výchova snížila jejich ochotu být manipulováni a výchova demokratického občana by vedla ke zlepšení politického klimatu u nás – to jsou ale také důvody, proč je třeba ji pomluvit a zrušit. Takové studenty naše vláda nepotřebuje, ať budou propadat, jak se jim zlíbí.

Psáno pro Deník Referendum.