Nepodezírám pana senátora Bártu z toho, že se chtěl někoho dotknout nebo
jej urazit, rozumím a hluboce sdílím jeho znechucení tím, jak se
svátost duchovní cesty a kříže mění v tržní artikl a nadstandardní
způsob konzumace. Tento vývoj však postihuje stejně některé křesťanské
zvyky a kolektivy jako astrologii a jiné divinační metody.
Stejně
jako některé základní křesťanské, potažmo lidské hodnoty pomalu mizí
z našeho života nebo alespoň přestávají být univerzálně platnými
hodnotami, které ovlivňují naše konání v životě, i divinační metody se
mnohdy odcizují svému náboženskému zázemí a odkazu na Vyšší moc a
přicházejí k nám v podobě zkarikované a nedůsledné, oholené na senzaci
budící kostru použitelnou v tržním mechanismu.
Pocházím z
židovsko-křesťanské rodiny, máma, bohužel, až do své smrti při slově Bůh
viděla Boha, který dopustil Holocaust, a s tím jej odmítala. Táta byl
přesvědčením ateista, duší však náboženský člověk. V mládí mne mé
hledání zavedlo do blízkosti několika církví, žádná z nich mne však plně
nepřesvědčila o své jedinečnosti či „vyšší duchovnosti“ než ostatní, a
tak jsem zůstala v jakési „newagácké“ či „jungiánské“ a později
hermetické víře a pokusech různá náboženská sdělení smysluplně propojit
v archetypu Vyšší moci či Kosmického-asi-Vědomí.
Hluboce miluji
Bibli jako knihu moudrou, krásnou, hlubinnou a mystickou, ale podobnou
láskou trpím k Talmudu či Kabale, zbožňuji čínskou Knihu Proměn, po
večerech si občas recituji Aštávakragítu a o všech si myslím, že je
v různých dějinných obdobích na různých místech nadiktoval Duch sám.
Duch,
který se pohybuje nezávisle a zjevuje se tu v té, tu v oné podobě a
který může kdykoliv navštívit každého z nás (či my se znenáhla ocitneme
v jeho vlivu). Chybí mi rituály a dlouho mi chyběla i komunita, dvě
věci, které poskytuje církev a které jsou v náboženství velmi důležitým
fenoménem. Je jiné věřit v Boha, jemuž soused nevěří.
Anebo ten
Bůh musí být – nějak průzračně, nikoliv zázrakem chtěné víry či
doporučujícího slova – takový, aby jeho božskost nerušilo ani to, že si
jej každý představuje jinak. Musí být „nezpodobitelný, nedefinovatelný,
nezaznamenatelný, není, nikdy ho nikdo neviděl, a přeci je.“ (převzato
ze sloupku Zdeňka Bárty Neuvěřitelné čtyři pětiny Čechů). A tato skutečnost musí být průzračná nejen na akademické půdě mezi teology, ale hlavně mezi věřícími.
A
je-li můj Bůh takový, mé hledání se logicky snaží pátrat i za
atmosférou, obzvlášť když tu již mnoho takových bylo, ba nějakou obdobu
astrologů či jiných vykladačů božích zákonů či plánů měly téměř všechny
civilizace a kultury.
Astrologií se zabývám patnáct let, zkoumám
vztahy mezi postavením hvězd a životem jednotlivce. Nebudu čtenáře
zasvěcovat do tajů malebné vědy, ale tvrdím, že pro mne tyto vztahy
existují. Genetický kód jednotlivce pro mne zároveň představuje
genetický kód určitého okamžiku ve vesmíru a jeho dopadu na zem.
Nic
víc, nic míň, obé může docela dobře žít vedle sebe a nepřipadá mi ani
nadpřirozené ani neslučitelné s vědeckým světovým názorem. Nebo lépe můj
vědecký světový názor by měl odpovídat mým životním zkušenostem,
vyrůstat z nich a reflektovat je – není-li tomu tak, připadá mi
rozumnější revidovat světový názor či jeho vědeckost než proškrtat
skutečnost.
Na toto procesuální dilema dnes v nějaké podobě
narážíme v mnoha odvětvích lidské činnosti - v ekonomii, pedagogice,
politologii, ekologii, vztazích ať již mezilidských či meziplanetárních,
ve vědě i v náboženství. Všude jako bychom svou životní zkušenost
nemohli vtěsnat do předpokladů, jimiž ji poměřujeme.
Místo,
abychom teorií popisovali skutečnost, která se odehrává před našima
očima, často máme tendenci spíše skutečnost i proti její vůli či
kompaktnosti vecpat do předpřipravených teorií. Hlasy, poukazující na
podobný neblahý postup, slýcháme ve všech oborech přírodních věd stejně
jako v oborech humanitních, teologii a náboženství nevyjímaje.
Doba
krizí bývá i dobou přelomů. Nebo, jak ilustruje moudrost I–ťingu,
krize si vyžádá přelom, když předtím narostla z jednostranného vývoje.
Vědomí se musí rozšířit, aby obsáhlo to, co jednostranně zaměřená forma
už neobklopuje. Ale svět se odehrává v neustálých proměnách, svět je
dění, a tak se toto vědomí nerozšíří najednou, ale bude se ustavovat
krok za krokem s tím, jak všechny strany budou ve vzájemné diskusi své
názory revidovat, až objeví něco, co je za jejich zády přerostlo. Něco,
co přesahuje jejich původní předpoklady. Vtělení Boha v závanu Ducha.
Možná
objevíme Boha v nějaké nové významové rovině křesťanství nebo budeme
tentokrát svědky zjevení jiného prozření či obrazu vesmír obsahující
entity. Možná vyvstane z nových vědeckých objevů v oblasti fyziky,
matematiky, biologie či kybernetiky, kde dnes sice stále ještě
ojediněle, ale čím dál početněji potkáváme odkazy na náboženské pojmy a
skutečnosti.
Možná se s rozpadem „monomyšlení“ obrátíme zpět
k pluralitě božského panteonu, přestane nás zajímat první příčina a
začneme objevovat propletenec mnoha vesmírů (ani to by nebylo poprvé).
Nevím, necítím se arbitrem a v této oblasti ani prorokem.
Jediné,
co se mi zdá smysluplné, je pokorně naslouchat tomu, co přichází,
nechat se tím ovlivňovat a tyto nově získávané zkušenosti použít
ke zpochybnění starých a znovuvybudování nových paradigmat s hlubokou
úctou, láskou a porozuměním těm byvším. Nebo Jití jest Hospodinovo…
Psáno pro Deník Referendum
Žádné komentáře:
Okomentovat