25. 9. 2011

Obrana astrologie

Nepodezírám pana senátora Bártu z toho, že se chtěl někoho dotknout nebo jej urazit, rozumím a hluboce sdílím jeho znechucení tím, jak se svátost duchovní cesty a kříže mění v tržní artikl a nadstandardní způsob konzumace. Tento vývoj však postihuje stejně některé křesťanské zvyky a kolektivy jako astrologii a jiné divinační metody.

Stejně jako některé základní křesťanské, potažmo lidské hodnoty pomalu mizí z našeho života nebo alespoň přestávají být univerzálně platnými hodnotami, které ovlivňují naše konání v životě, i divinační metody se mnohdy odcizují svému náboženskému zázemí a odkazu na Vyšší moc a přicházejí k nám v podobě zkarikované a nedůsledné, oholené na senzaci budící kostru použitelnou v tržním mechanismu.

Pocházím z židovsko-křesťanské rodiny, máma, bohužel, až do své smrti při slově Bůh viděla Boha, který dopustil Holocaust, a s tím jej odmítala. Táta byl přesvědčením ateista, duší však náboženský člověk. V mládí mne mé hledání zavedlo do blízkosti několika církví, žádná z nich mne však plně nepřesvědčila o své jedinečnosti či „vyšší duchovnosti“ než ostatní, a tak jsem zůstala v jakési „newagácké“ či „jungiánské“ a později hermetické víře a pokusech různá náboženská sdělení smysluplně propojit v archetypu Vyšší moci či Kosmického-asi-Vědomí. 

Hluboce miluji Bibli jako knihu moudrou, krásnou, hlubinnou a mystickou, ale podobnou láskou trpím k Talmudu či Kabale, zbožňuji čínskou Knihu Proměn, po večerech si občas recituji Aštávakragítu a o všech si myslím, že je v různých dějinných obdobích na různých místech nadiktoval Duch sám.

Duch, který se pohybuje nezávisle a zjevuje se tu v té, tu v oné podobě a který může kdykoliv navštívit každého z nás (či my se znenáhla ocitneme v jeho vlivu). Chybí mi rituály a dlouho mi chyběla i komunita, dvě věci, které poskytuje církev a které jsou v náboženství velmi důležitým fenoménem. Je jiné věřit v Boha, jemuž soused nevěří.

Anebo ten Bůh musí být – nějak průzračně, nikoliv zázrakem chtěné víry či doporučujícího slova – takový, aby jeho božskost nerušilo ani to, že si jej každý představuje jinak. Musí být „nezpodobitelný, nedefinovatelný, nezaznamenatelný, není, nikdy ho nikdo neviděl, a přeci je.“ (převzato ze sloupku Zdeňka Bárty Neuvěřitelné čtyři pětiny Čechů). A tato skutečnost musí být průzračná nejen na akademické půdě mezi teology, ale hlavně mezi věřícími.

A je-li můj Bůh takový, mé hledání se logicky snaží pátrat i za atmosférou, obzvlášť když tu již mnoho takových bylo, ba nějakou obdobu astrologů či jiných vykladačů božích zákonů či plánů měly téměř všechny civilizace a kultury.

Astrologií se zabývám patnáct let, zkoumám vztahy mezi postavením hvězd a životem jednotlivce. Nebudu čtenáře zasvěcovat do tajů malebné vědy, ale tvrdím, že pro mne tyto vztahy existují. Genetický kód jednotlivce pro mne zároveň představuje genetický kód určitého okamžiku ve vesmíru a jeho dopadu na zem.

Nic víc, nic míň, obé může docela dobře žít vedle sebe a nepřipadá mi ani nadpřirozené ani neslučitelné s vědeckým světovým názorem. Nebo lépe můj vědecký světový názor by měl odpovídat mým životním zkušenostem, vyrůstat z nich a reflektovat je – není-li tomu tak, připadá mi rozumnější revidovat světový názor či jeho vědeckost než proškrtat skutečnost.

Na toto procesuální dilema dnes v nějaké podobě narážíme v mnoha odvětvích lidské činnosti -  v ekonomii, pedagogice, politologii, ekologii, vztazích ať již mezilidských či meziplanetárních, ve vědě i v náboženství. Všude jako bychom svou životní zkušenost nemohli vtěsnat do předpokladů, jimiž ji poměřujeme.

Místo, abychom teorií popisovali skutečnost, která se odehrává před našima očima, často máme tendenci spíše skutečnost i proti její vůli či kompaktnosti vecpat do předpřipravených teorií. Hlasy, poukazující na podobný neblahý postup, slýcháme ve všech oborech přírodních věd stejně jako v oborech humanitních, teologii a náboženství nevyjímaje.

Doba krizí bývá i dobou přelomů. Nebo, jak ilustruje moudrost I–ťingu, krize si vyžádá přelom, když předtím narostla z jednostranného vývoje. Vědomí se musí rozšířit, aby obsáhlo to, co jednostranně zaměřená forma už neobklopuje. Ale svět se odehrává v neustálých proměnách, svět je dění, a tak se toto vědomí nerozšíří najednou, ale bude se ustavovat krok za krokem s tím, jak všechny strany budou ve vzájemné diskusi své názory revidovat, až objeví něco, co je za jejich zády přerostlo. Něco, co přesahuje jejich původní předpoklady. Vtělení Boha v závanu Ducha.

Možná objevíme Boha v nějaké nové významové rovině křesťanství nebo budeme tentokrát svědky zjevení jiného prozření či obrazu vesmír obsahující entity. Možná vyvstane z nových vědeckých objevů v oblasti fyziky, matematiky, biologie či kybernetiky, kde dnes sice stále ještě ojediněle, ale čím dál početněji potkáváme odkazy na náboženské pojmy a skutečnosti.

Možná se s rozpadem „monomyšlení“ obrátíme zpět k pluralitě božského panteonu, přestane nás zajímat první příčina a začneme objevovat propletenec mnoha vesmírů (ani to by nebylo poprvé). Nevím, necítím se arbitrem a v této oblasti ani prorokem.

Jediné, co se mi zdá smysluplné, je pokorně naslouchat tomu, co přichází, nechat se tím ovlivňovat a tyto nově získávané zkušenosti použít ke zpochybnění starých a znovuvybudování nových paradigmat s hlubokou úctou, láskou a porozuměním těm byvším. Nebo Jití jest Hospodinovo…

Psáno pro Deník Referendum