25. 9. 2011

Náboženství beznaděje

Dnes po ránu jsem cestou do práce otevřela deník Metro a přečetla titulek: „Jak bude za vlády ČSSD“. Po spuštění internetových portálů se mne Ondřej Kundra v Respektu otázal: „Máme se bát vlády ČSSD?“ Možná bych se raději od pravicově zaměřených novinářů dozvídala o pravici a naopak od levicově orientovaných o levici, napadlo mne. O tom však český občan může jenom snít.

Tento nadstandardní komfort je totiž možný jenom tehdy, když se politici a potažmo i novináři zajímají „o věc“. Nikoliv o jediné vlastnictví pravdy, o body či v první řadě o voliče, ale o věc. A není ani nutné po vzoru Martina Heideggera složitě rozjímat o podstatě či věcnosti věci, jen upřednostnit zájem „obecný“ nad zájmem „osobním“, považovat smysluplné řešení za hodnotu o stupínek vyšší než vítězství, vnímat svou roli také jako službu a ne jen osobní seberealizaci. Samé takové „hloupé, nerealisticky idealistické prázdné plky“, které přeci neodpovídají stavu světa ať z hlediska české levice, či pravice.

Jsem mimo jiné profesorka na střední škole a občas, když se dostaneme k diskuzi na obecná témata, říkám svým studentům, že „to skutečné dědictví komunistické éry je vaše lhostejnost, záhadné přesvědčení, že někde existuje jakýsi jediný správný předem daný způsob řešení problémů, života i toužení, který čeká na to, až ho nějací jedině správně myslící specialisté sundají z háčku, na který byl pověšen, a zrealizují jej. Náboženský fatalismus bez víry a naděje ukrytý pod rouškou „racionalismu“. Obraz světa, který nevytváříme, ale pouze užíváme a můžeme to udělat buď dobře, nebo špatně. Buď – anebo, totalita v nás.“

Pod bičem této totality, která nás, jak šťavnatě popsal Adam Borzič, žene k větší a větší výkonnosti bez otázky, proč to děláme a k jakému cíli míříme, ztrácíme schopnost hledat a v rámci hledání chybovat. Reflexe vlastního omylu přestává být výzvou k hledání jiného, přiléhavějšího řešení, ale poukazem na jednou provždy zoranou pustinu, na níž už nikdy nic neporoste. Pak ovšem nezbývá než ji tajně šoupnout přes plot sousedům, aby to nebylo na nás. A omyly, které každá cesta vývoje nutně přináší a jež se mohou stát účinným ukazatelem na další cestě, ústí ve formalistické popírání viny. To pak už ani nepředstírá, že by aspirovalo na nalezení skutečného řešení, ale stačí mu, že otázku viny „zamlží“.

A tak nás pravice zásobuje detailními popisy nemožnosti a viny levice a levice kouzlí zrůdný obraz egocentrismu pravice. Obé se pak slévá v jeden společný proud pečlivě vykolorovaných chyb soupeře, proud beznadějně plochého světa.

Osobnostní psychologie zná tento syndrom jako projev posttraumatické poruchy, který zabraňuje sebereflexi a uzavírá pacienta v úzkostném vězení pocitu vlastní nedostatečnosti. Vědomě pak takto postižený jedinec reaguje arogantní agresivitou, nekonečnou kritikou a beznadějí.

Tak, jak to slýchávám od svých osmnáctiletých svěřenců: „Ideály? K čemu? Stejně si udělají, co chtějí.“

Psáno pro Deník Referendum dne 08.02.2010