25. 9. 2011

Kam s ideály v maturitním maratonu

Tak se nacházíme na konci maturitního maratonu – a je to skutečně maraton, neboť se nám byvší tak týdenní záležitost protáhla na několik týdenních fází a – světe div se, studenti budou čekat na výsledky do 20. června (což už je na některých vysokých školách po zkouškách). Testy jsou totiž neuvěřitelně dlouhou cestou dlážděnou miliardami tun papíru uzpůsobeny k tomu, aby je vyhodnotil počítač, ale z nějakého pro mne ne zcela jasného důvodu je tato úmorná a složitá příprava ve výsledku vykoupena stejně úmornou, pracnou a dlouhou trasou dojezdu.

Maturity se neobešly bez opravdu vkusného entré v podobě toho, že CERMAT oznámil, že testy nemohou, ba dokonce pod pohrůžkou trestu a žaloby nesmějí – být zveřejněny. (Situace je skutečně taková, že když dítě „neudělá“ maturitu, nemá ani ono ani jeho rodiče právo dozvědět se proč a z jakého testu, prohlédnout si chyby). A to prý ze dvou důvodů:

  1. Protože testy jsou autorským zákonem chráněny jako autorské dílo CERMATU (financovaného z peněz daňových poplatníků, takže jsme je léta platili, aby oni vymysleli něco, co si pak patentují a neukáží nám to).
  2. Protože testů je málo a mohly by být použity za pět let znovu.

Takže jsme si nechali vyrobit sérii testů, které nikdo (krom každoročních maturitních studentů, kterých bývá i několik desítek tisíc) nikdy neuvidí, aby CERMAT (který budeme, samozřejmě, dále platit z daní) nemusel dělat nové (maturity vyžadují dva testy za rok). Argument opravdu závažný a ledacos vypovídající o stylu práce v dané instituci.

Jako profesorka angličtiny na střední škole jsem hodnotitelem státních maturit – titul dobytý mnoha hodinami strávenými u tzv. E-learningu (z čehož snad více hodin zabrala snaha zorientovat se na stránkách CERMATU než potřeba pochopit základní kritéria hodnocení) a dvěma tzv. presenčními kursy. Po včerejším testu a písemné práci z anglického jazyka jsme strávili plné odpoledne skenováním a odesíláním prací do CERMATu, dnes ráno jsem si práce mohla odnést – ne domů, to bych je tam zřejmě mohla vyměnit nebo okopírovat – ale do kabinetu (ještě že jsme nemuseli jak slepice na hřadě opravovat v ředitelně).

A ejhle, drobné překvapení. Vysoká odbornost mé nově nabyté funkce doznala jistou trhlinu zjištěním, že neznám zadání, k pracím přiloženo není a je tajné. Maturitu jsem nedělala, zadavatelské kursy nemám, tak jaképak copak. Vzhledem k tomu, že prvním a základním hodnotícím kritériem prvního sloupku hodnocení je zda student dodržel zadání, ocitla jsem se na neřešitelné křižovatce.

Po přečtení asi pěti prací flikuji od boku, co asi předmětem zadání bylo, pokud ovšem původní text obsahoval nějaký „špek“, který neměli studenti opomenout (což je jedním ze symptomatických úkazů v testech, který má prověřit „schopnost porozumět čtenému textu“), nezdařilo se (mohla bych se, pochopitelně, podívat do zadání, které do několika hodin uniklo na internet, ale co kdyby mne za to někdo chtěl stíhat, že?).

V naší soudními spory posedlé krajině se celý příběh, pochopitelně, dále rozvětvuje. Z Respektu bylo zadání testu z češtiny staženo a podle tiskového sdělení Eduin 110601 „Dne 1.června 2011 vyzval zástupce CERMAT oficiálním dopisem výkonného ředitele EDUin Zdeňka Slejšku k odstranění maturitního testu z Českého jazyka. EDUin odmítl stažení testu ze svých stránek s tím, že má na věc jiný právní názor, a vyzval CERMAT, aby vysvětlil, o jaký paragraf autorského zákona svou výzvu opírá.“

Do dnešního dne jsem žila v blahé iluzi, že smysl pedagogiky je v tom, jak co nejlépe posloužit vlastním dětem a dopomoci jim k lepšímu vzdělání. Již chápu, že studenti se na mně dívají jako na nezdolného idealistu. Škoda, jim je devatenáct, mně padesát.

Psáno pro Deník Referendum.