25. 9. 2011

Everybody knows how it goes

Svým způsobem sleduji dění posledních měsíců zcela fascinovaně. Před mýma očima jako by symbolicky ožívalo to, co jsem si v mládí stráveném v době tupé normalizační lhostejnosti moc nedovedla představit: atmosféru druhé poloviny třicátých let, kdy z mnohých uměleckých děl už srší blížící se totentanz v chrámu plavé bestie, ale hesla a krize disponují tisíckrát větší silou než jakýkoli zdravý rozum; ztemnění ve společnosti před volbami v roce 1948, frenetickou snaživost svazáků let padesátých, kteří vysolí jakoukoli kýčovitou tupost jen pro ten zlomek chvíle, kdy se cítí dějinně důležití.

V druhé půlce sedmdesátých let, v sedmnácti, osmnácti letech, když jsem si začínala ujasňovat svůj pohled na tehdejší režim a pokoušela se pochopit jeho strukturu, jsem se často vracela k základní otázce: „Co je na tom člověkem vymyšlené a naplánované a co se děje jaksi samospádem či bůh ví, jakými zákonitostmi kolektivního nevědomí? Jak se ustavuje totalita?“ Otec na to měl odpověď, kterou bych dodnes přijala za svou, i když hraniční území příliš neosvětluje. Tvrdil, že v mocenské elitě se s narůstající mocí probouzí jakýsi „hmyzí instinkt“, archetyp ovládání davu, který postupně nabízí jednotlivé kroky, popsané i v mnoha románech či analýzách, podpůrné pilíře totalitní moci.

Na počátku stojí POCIT OHROŽENÍ. Tajemná síla, která lidi semkne k naléhavému hledání „účinného“ řešení, zúží horizont pohledu bloudícího v rozmarných představách možného na jediné úzké východisko, o nějž je nutné bojovat, upne myšlenky k přímočarým cestám. Ohrožení musí být výrazné, zasahovat co nejširší spektrum možných vstupů, ale dostatečně vágní, aby jej bylo možno nalézt na nejnepravděpodobnějších místech. Nesmí být příliš vázáno na konkrétní podmínky, aby většina lidí čas od času podléhala pocitu, že se mohou kdykoliv ocitnout na kraji propasti.

Rostoucí adrenalinová směs agrese a úzkosti brzy začne tlačit na nalezení společného nepřítele. V této fázi musí být nepřítel „na dosah ruky“, aby bylo možné s jeho pomocí odvozovat pevné obranné struktury vznikající hierarchie a pomocí zvučných hesel a prezentací začít potlačovat stoupající nejistotu jednolitým nadšením směřujícím k vítězství. Tlakem přítomnosti hrozby se hledání nových hodnot jedním tahem přesouvá k obraně „zvolených“, přičemž se lehce přehlédne, že žádné vlastně zvoleny nebyly. Narůstají „ochranná opatření“, „nechtěné, ale nutné pojistky“, nepřítel nabývá stále odpudivějších podob, hesla se zkracují, zjednodušují a nabírají na údernosti.

Etablování nové společenské ideologie provází oslavy hrdinů. Od Fučíka po Mašíny se ukazuje, že z plejády statečných, kterých předcházející utrpení většinou alespoň pár nabízí, není možné vybrat postavy, které skutečně oplývají jakousi duchovní velikostí a jichž si reálně většina pamětníků váží, ale naopak pochybné, okrajové fenomény, jejichž kontroverznost podporuje nepřehledný pocit zamlženosti hodnot, který je maltou držící celou stavbu pohromadě. Slavnosti hrdinů, vybíraných nikoliv pro hodnotu svých činů, ale jejichž osobní mravní kvality tak, jak zůstávají v paměti současníků, jejich velikost spíše zpochybňují, jsou zvláštním fenoménem, který se zdá být jedním ze symbolických úkazů, jež se vždy znovu vracejí i s jejich zdánlivou zbytečností. Hrdinové musí být tak trochu antihrdiny, aby žádné hodnoty nezůstaly tím, čím se být zdají.

Vděčným námětem románů a zpodobení novodobých slepých uliček je newspeek, řeč byrokratických floskulí, které jakoby uváděly do lidové mluvy odborné termíny, ale tento proces zůstává v polovině, a veřejný prostor zeje zahlušen širokým spektrem pojmů, o nichž nikdo neví, co vlastně znamenají, ale které vyskakují jako odpověď na každou otázku. Všechny tyto „rozpočty“, které, jak se ukazuje, se počítají v různých obdobích různě dle momentální zakázky či „stabilizace“, o nichž nikdo neumí říci, co stabilizují, podsouvají občanům jednotnou pravdu: že ničemu nerozumějí, jsou mimo hru, a je dobře, když se do ní nepletou. To obvykle stačí k tomu, aby běh věcí zůstal nerušeně v rukou těch, kteří s nimi již mají své plány.

Posledním dějstvím stavění chrámu totality bývá jmenování vlády – napříč celým spektrem můžeme sledovat, že kritériem výběru není odbornost, ale správná ideologická příslušnost, a tato zdánlivá nevýhoda je překvapivě stavěna na odiv. Procházíme symbolickým otevřením brány, jíž ideologie vrůstá do postavení „prosté logiky života“. „That's how it goes, everybody knows“...

Dějiny se opakují. Snad se jejich smysl ukrývá nejen v tom, že tisíckrát opakované se nakonec stává pravdou, ale i v tom, že tisíckrát opakovaná lež se nakonec prozradí a vyžádá si posun a rozvoj lidského vědomí. Moudrost čínské Knihy proměn učí, že touha po válce se rodí z neukojených pudů života v míru a uprostřed války se vytouženým ideálem stává mír, že svoboda si zrodí svou totalitu ve srovnání, s níž pak vstupuje do svatyně vytouženého. Můžeme doufat.

Psáno pro Deník Referendum.

Žádné komentáře:

Okomentovat