25. 9. 2011

Dekonstrukce současného vnímání světa jako výzva k odkrytí širšího systému

Vzhledem k tomu, že jsem na zdejších stránkách asi jeden z nejradikálnějších zastánců oné „vize celistvosti“, ráda bych napsala pár slov k článku Martina Škabrahy k otázkám levé alternativy a jejích možností.

Ideový podklad, z něhož se rodí současné alternativy, (i když zatím jen fragmentovitě, ale oněch ostrůvků je čím dál víc, rostou a mnohde dochází k jejich propojování) se od pojetí „One ring to rule them all“ spíše vzdalují, neboť často tendují k příklonu k pojetí božské moci jako systému, mnohdy jsou blízké různým formám polyteismu. Toto pojetí jakoby postupně posouvalo lidské vnímání či paradigma doby od vnitřního i vnějšího sebeurčení vymezováním hranic jednotlivých jsoucen k pojetí sebeurčení v rámci systému, který prochází neustálým procesem proměny tvořené jejich vzájemným ovlivňováním.

Levé alternativy v mnoha zemích zdaleka nesestávají jen z odpůrců kapitalismu z řad nemetafyziků, ale z mnoha společností náboženských, ekologických a jiných, pro něž je „sociologické osvícenství“ zcela vzdáleným pojmem. „Svržení kapitalismu“ je nejzazším cílem, na němž se tato různorodá zaměření jsou schopna shodnout, nikoliv taková, která si dovedou představit, a jejich spolupráce často vzniká na předpokladu, že v lidštějším prostředí se budou snáze hledat konkrétní formy dalšího řízení i díky tomu, že do lidského světa bude opět vpuštěno nové pojetí metafyziky. Neběží tedy zdaleka tolik o to, že „hlavní příčinou sociálních patologií je kapitalismus“ jak říká Martin Škabraha, ale že kapitalismus je v současné chvíli nejsilnější překážkou toho, aby byla uvolněna cesta k transformaci lidského společenství, která už z hloubi kolektivního nevědomí tluče na dveře; závorou, která vší mocí drží zavřená vrata, která se pod silou nastupujícího už čím dál víc prohýbají.

Myšlení a vnímání, práce s informací staletí orientované na detaily a části, se čím dál viditelněji míjí se současným prožíváním světa, který se stále zřetelněji a v neustále se rozšiřujícím spektru oblastí života vyjevuje jako komplexní celistvost, sítě napojené na jiné sítě a roviny, proud významů, organizmů a sil, který podtéká a dokáže i podrýt naše vědomé přesvědčení či dokazatelné procesy. Člověk je vším kolem sebe, každodenním obsahem svého života i sám sebou tlačen k tomu, aby svůj způsob čtení světa orientoval více na čtení této vzájemné vztahové komplexnosti věcí a obrazů a dostal se za povrch věcí, který už v drtivé mnohosti případů obsah spíše zakrývá než odkrývá, aby se učil sám sebe vnímat jako součást velikého organismu, jehož je spolutvůrcem, učil se orientovat v systemičnosti chodu věcí a nalézat své vlastní sebeurčení spíše v podobě ovlivňující součásti širšího systému. Schizma našeho světa je obrazem schizmatu naší kultury, která léta prověřenými kroky mechanicky uplatňuje známé prostředky na zážitky, které v sobě skrývají informaci ve svém základu odlišnou.

Svět se globalizuje a tento proces probíhá nejen v rovině technických prostředků, které ruší bariéry, ale též v rovině lidského myšlení, vnímání sebe sama. Člověk je dnes tvorem globálním nejen svými možnostmi, ale i svou odpovědností, svými denními prožitky a svým sebeurčením, v tomto oboru však jaksi jeho vyzrálost pokulhává.

Zrušení současného vládnoucího systému by dost pravděpodobně vedlo k uvolnění normativnosti vědy a otevření diskuse o alternativách i v jiných oblastech lidského života než jsou politika, ekonomie a vlastnictví. Již dnes vidíme, že s případným otevřením pochybnosti i za hranici „osvícenské jistoty“ se v nejrůznějších oborech včetně fyziky, lékařství, matematiky, přírodních věd, psychologie i sociologie a vývojových trendů otevírá prostor s diametrálně odlišnou představou smyslu a zařazení člověka v širším systému vesmíru.

Tyto nové formy výkladu světa (často sledující duchovní či náboženská témata) bývají zaměřeny na představu abstraktní, společně sdílené „ Jedné mysli“ či „Vesmírného vědomí“, často bývají propojením marxismu s náboženstvími orientovanými na Zemi či Bohyni, různými novodobými výklady křesťanského učení či spojením náboženství východního a západního charakteru. Ona tolik zdůrazňovaná „berličkovost“ náboženství, plynoucí z výkladu uplatňovaného soudobými velikými církvemi, je nahrazována představou systému, který člověka nejen nezbavuje odpovědnosti za tvář světa, ale klade jej do středu jeho neustálých proměn jako tvořící element, hledá odpovědnost mnohem hlouběji a orientuje ji šíře. „Bozi pomáhají těm, kdo si pomáhají sami“ a tvoří v souladu s během věcí.

To, co v postmodernismu pociťujeme jako ohrožující, tedy dekonstrukci současného vnímání světa, je možno číst i jako výzvu k odkrytí širšího systému, který pod dekonstruovaným způsobem vnímání odkryje společné zázemí dosud oddělovaných jsoucen a tím posune i jejich smysl a hierarchizaci. Naše současná představa je představou globálního světa, jemuž vévodí jedna pravda, jeden způsob výkladu, jeden arci vztah, který podmíní všechny další.

V souvislosti se současným děním ve světě často slýcháme slovo transformace. Transformace je proces, v němž se cosi, co bývalo ve středu jako arci hodnota, od níž se odvíjela tvář světa, se pod tlakem okolností, které požadují na člověku víc, než na co stačí, posune ze středu na okraj a stane se jen jednou z mnoha hodnot díky objevení širšího systému, který ji postaví na roveň okolí. U dítěte i u dospělého jedince můžeme tuto zázračnou proměnu sledovat za život mnohonásobně. Možná, že globální člověk bude ve svém hledání zas načas uspokojen, když najde systém, který by zobrazil různorodost světa jako celek, v jehož příběhu mají i mnohé zdánlivé protiklady svou neodmyslitelnou úlohu – celek rovných nikoliv jen šancí, ale i úkolů, odpovědností, prostě cest a smyslů.

Zároveň však člověk zjišťuje, že zaměření mysli, které tento způsob vnímání otevírá, bylo od dob osvícenství nejsilněji potlačováno a přehlíženo, v mnohém podléhá atrofii a neumíme s ním zacházet, obrazy se nám vnucují, ale my je zaháníme poukazem na „neprokazatelnost“, což se ukazuje jako spolehlivý prostředek vykázání fantazie z našich úvah. „Džbánovitost džbánu“ daná jeho smyslem a obsahem (tedy nádobou, čekající na své naplnění blahodárnou tekutinou) je nám ještě vzdálenější než tomu bylo za dob Heideggerových i přesto, že nás její nepřítomnost v naší vizi světa dovedla až k plynovým komorám (s jeho přispěním a tato osobní vina pravděpodobně vedla i k pracím jeho posledního období, v nichž Dasein začíná být čím dál víc nahrazováno Seinsgeschichte a ústí do Součtveří).

Když alternativy vyjadřují potřebu mapovat celek, vyjadřují tím dost pravděpodobně také stav nového rodícího se zaměření myšlení i smyslu člověka, potřeby naučit se vnímat svět nikoliv jako stav, ale jako dění, člověka jako odpovědného nikoliv jen sobě samému, ale také širokému okolí i Kosmu, svět jako dění určované nejen tím, co známe, ale také tím, co se rodí přímo v jeho lůně – tedy živý organismus, jehož paradigmata nejsou daná a neměnná, ale podléhají neustálému dějinnému, možná věčně se navracejícímu rytmu a obsahu a homo laborans je v něm jen jedním z aspektů živého člověka. Opuštění kapitalismu samo o sobě tedy nepostuluje řešení, ale spíš uvolnění poslední obruče po léta zaklesnutého paradigmatu, od kterého se očekává podobný vývoj i dál.