Vzhledem k tomu, že jsem na zdejších stránkách asi jeden
z nejradikálnějších zastánců oné „vize celistvosti“, ráda bych napsala
pár slov k článku Martina Škabrahy k otázkám levé alternativy a jejích
možností.
Ideový podklad, z něhož se rodí současné alternativy,
(i když zatím jen fragmentovitě, ale oněch ostrůvků je čím dál víc,
rostou a mnohde dochází k jejich propojování) se od pojetí „One ring to
rule them all“ spíše vzdalují, neboť často tendují k příklonu k pojetí
božské moci jako systému, mnohdy jsou blízké různým formám polyteismu.
Toto pojetí jakoby postupně posouvalo lidské vnímání či paradigma doby
od vnitřního i vnějšího sebeurčení vymezováním hranic jednotlivých
jsoucen k pojetí sebeurčení v rámci systému, který prochází neustálým
procesem proměny tvořené jejich vzájemným ovlivňováním.
Levé
alternativy v mnoha zemích zdaleka nesestávají jen z odpůrců kapitalismu
z řad nemetafyziků, ale z mnoha společností náboženských, ekologických a
jiných, pro něž je „sociologické osvícenství“ zcela vzdáleným pojmem.
„Svržení kapitalismu“ je nejzazším cílem, na němž se tato různorodá
zaměření jsou schopna shodnout, nikoliv taková, která si dovedou
představit, a jejich spolupráce často vzniká na předpokladu, že
v lidštějším prostředí se budou snáze hledat konkrétní formy dalšího
řízení i díky tomu, že do lidského světa bude opět vpuštěno nové pojetí
metafyziky. Neběží tedy zdaleka tolik o to, že „hlavní příčinou
sociálních patologií je kapitalismus“ jak říká Martin Škabraha, ale že
kapitalismus je v současné chvíli nejsilnější překážkou toho, aby byla
uvolněna cesta k transformaci lidského společenství, která už z hloubi
kolektivního nevědomí tluče na dveře; závorou, která vší mocí drží
zavřená vrata, která se pod silou nastupujícího už čím dál víc
prohýbají.
Myšlení a vnímání, práce s informací staletí
orientované na detaily a části, se čím dál viditelněji míjí se současným
prožíváním světa, který se stále zřetelněji a v neustále se
rozšiřujícím spektru oblastí života vyjevuje jako komplexní celistvost,
sítě napojené na jiné sítě a roviny, proud významů, organizmů a sil,
který podtéká a dokáže i podrýt naše vědomé přesvědčení či dokazatelné
procesy. Člověk je vším kolem sebe, každodenním obsahem svého života i
sám sebou tlačen k tomu, aby svůj způsob čtení světa orientoval více na
čtení této vzájemné vztahové komplexnosti věcí a obrazů a dostal se za
povrch věcí, který už v drtivé mnohosti případů obsah spíše zakrývá než
odkrývá, aby se učil sám sebe vnímat jako součást velikého organismu,
jehož je spolutvůrcem, učil se orientovat v systemičnosti chodu věcí a
nalézat své vlastní sebeurčení spíše v podobě ovlivňující součásti
širšího systému. Schizma našeho světa je obrazem schizmatu naší kultury,
která léta prověřenými kroky mechanicky uplatňuje známé prostředky na
zážitky, které v sobě skrývají informaci ve svém základu odlišnou.
Svět
se globalizuje a tento proces probíhá nejen v rovině technických
prostředků, které ruší bariéry, ale též v rovině lidského myšlení,
vnímání sebe sama. Člověk je dnes tvorem globálním nejen svými
možnostmi, ale i svou odpovědností, svými denními prožitky a svým
sebeurčením, v tomto oboru však jaksi jeho vyzrálost pokulhává.
Zrušení
současného vládnoucího systému by dost pravděpodobně vedlo k uvolnění
normativnosti vědy a otevření diskuse o alternativách i v jiných
oblastech lidského života než jsou politika, ekonomie a vlastnictví. Již
dnes vidíme, že s případným otevřením pochybnosti i za hranici
„osvícenské jistoty“ se v nejrůznějších oborech včetně fyziky,
lékařství, matematiky, přírodních věd, psychologie i sociologie a
vývojových trendů otevírá prostor s diametrálně odlišnou představou
smyslu a zařazení člověka v širším systému vesmíru.
Tyto nové
formy výkladu světa (často sledující duchovní či náboženská témata)
bývají zaměřeny na představu abstraktní, společně sdílené „ Jedné mysli“
či „Vesmírného vědomí“, často bývají propojením marxismu
s náboženstvími orientovanými na Zemi či Bohyni, různými novodobými
výklady křesťanského učení či spojením náboženství východního a
západního charakteru. Ona tolik zdůrazňovaná „berličkovost“ náboženství,
plynoucí z výkladu uplatňovaného soudobými velikými církvemi, je
nahrazována představou systému, který člověka nejen nezbavuje
odpovědnosti za tvář světa, ale klade jej do středu jeho neustálých
proměn jako tvořící element, hledá odpovědnost mnohem hlouběji a
orientuje ji šíře. „Bozi pomáhají těm, kdo si pomáhají sami“ a tvoří
v souladu s během věcí.
To, co v postmodernismu pociťujeme jako
ohrožující, tedy dekonstrukci současného vnímání světa, je možno číst i
jako výzvu k odkrytí širšího systému, který pod dekonstruovaným způsobem
vnímání odkryje společné zázemí dosud oddělovaných jsoucen a tím posune
i jejich smysl a hierarchizaci. Naše současná představa je představou
globálního světa, jemuž vévodí jedna pravda, jeden způsob výkladu, jeden
arci vztah, který podmíní všechny další.
V souvislosti se
současným děním ve světě často slýcháme slovo transformace. Transformace
je proces, v němž se cosi, co bývalo ve středu jako arci hodnota, od
níž se odvíjela tvář světa, se pod tlakem okolností, které požadují na
člověku víc, než na co stačí, posune ze středu na okraj a stane se jen
jednou z mnoha hodnot díky objevení širšího systému, který ji postaví na
roveň okolí. U dítěte i u dospělého jedince můžeme tuto zázračnou
proměnu sledovat za život mnohonásobně. Možná, že globální člověk bude
ve svém hledání zas načas uspokojen, když najde systém, který by
zobrazil různorodost světa jako celek, v jehož příběhu mají i mnohé
zdánlivé protiklady svou neodmyslitelnou úlohu – celek rovných nikoliv
jen šancí, ale i úkolů, odpovědností, prostě cest a smyslů.
Zároveň
však člověk zjišťuje, že zaměření mysli, které tento způsob vnímání
otevírá, bylo od dob osvícenství nejsilněji potlačováno a přehlíženo,
v mnohém podléhá atrofii a neumíme s ním zacházet, obrazy se nám
vnucují, ale my je zaháníme poukazem na „neprokazatelnost“, což se
ukazuje jako spolehlivý prostředek vykázání fantazie z našich úvah.
„Džbánovitost džbánu“ daná jeho smyslem a obsahem (tedy nádobou,
čekající na své naplnění blahodárnou tekutinou) je nám ještě vzdálenější
než tomu bylo za dob Heideggerových i přesto, že nás její nepřítomnost
v naší vizi světa dovedla až k plynovým komorám (s jeho přispěním a tato
osobní vina pravděpodobně vedla i k pracím jeho posledního období,
v nichž Dasein začíná být čím dál víc nahrazováno Seinsgeschichte a ústí
do Součtveří).
Když alternativy vyjadřují potřebu mapovat
celek, vyjadřují tím dost pravděpodobně také stav nového rodícího se
zaměření myšlení i smyslu člověka, potřeby naučit se vnímat svět nikoliv
jako stav, ale jako dění, člověka jako odpovědného nikoliv jen sobě
samému, ale také širokému okolí i Kosmu, svět jako dění určované nejen
tím, co známe, ale také tím, co se rodí přímo v jeho lůně – tedy živý
organismus, jehož paradigmata nejsou daná a neměnná, ale podléhají
neustálému dějinnému, možná věčně se navracejícímu rytmu a obsahu a homo
laborans je v něm jen jedním z aspektů živého člověka. Opuštění
kapitalismu samo o sobě tedy nepostuluje řešení, ale spíš uvolnění
poslední obruče po léta zaklesnutého paradigmatu, od kterého se očekává
podobný vývoj i dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat