Astrologie a duše současného člověka.

Dnes jsme svědkem boomu tzv. esoterických věd. Čeho je to vlastně projevem? Jaké podivné iracionální tužby se tu probourávají do vědomí lidstva? Co nám náhlým vzrůstem této módy chce říct vlastní nevědomí nebo duše? Mohou věštecká umění plnit ještě nějakou jinou funkci než samotné věštění? Co je na nich pravdy? V současné chvíli bych vynechala otázku co je na nich pravdy (i když se zdá nejpalčivější) a věnovala se otázce, co mohou věštecká umění dát člověku moderní doby. Abychom se mohli zamyslet nad tím, proč se astrologie a jiná věštecká umění vynořují z hlubin zapomnění a znovu aktivují svou cestu do světa a k lidské duši a proč nás to k nim neodbytně táhne, potřebujeme vymezit instanci v lidském bytí, která s těmito obrazy zachází.. Většina náboženských věr vlastní nějakou podobu obrazu duše. Co je to duše? Otázka, na kterou existují stovky různých odpovědí, výkladů, teorií a věr. V mnoha náboženstvích či naukách existuje nejen duše jednotlivce, ale i duše světa (anima mundi); duše bývá instance, která přechází z jednoho života do druhého či prochází posmrtným soudem, úzce souvisí se svědomím, morálkou nikoliv pozemského světa, ale jakési vyšší spravedlnosti vesmíru či Boha. Náboženství se obvykle shodují v tom, že duše při příchodu na svět či do těla zapomíná svou minulost, nezná své předešlé zkušenosti, ale přitom na ně navazuje buď v některých tendencích, událostech či osobách (v reinkarnačních teoriích) nebo v podobě stesku či nostalgie po zapomenutých dnech blaženosti strávených v krajině svého domova. V lidové mluvě použijeme slovo "duše", když o někom chceme říct, že svůj život niterně prožívá ("má duši") nebo když chceme vyjádřit, že se nás něco emotivně dotýká, že nám to připadá originální, svojské, přesvědčivé, že to promlouvá k naší hlubší podstatě či emocím. V současné západní kultuře se těmito hodnotami mnoho nezabýváme, předpokládáme, že jsou jen takovým možným ne nutným zkrášlením, zábavou či koníčkem, chvilkovým propadnutím, nadbytečnou romantikou. Většina světových kultur a tradic však byla přesvědčena, že v duši se skrývá odpověď na otázku po smyslu světa a života, že v ní dochází k propojení mezi jednotlivcem a kolektivem, duší člověka a duší světa, mezi člověkem a Bohem či Vyšším řádem. Vytváří-li duše prostor, v němž se osobní transformuje v obecné a setkává se s božským, musí disponovat prostředky, které jí umožňují občas odcházet z nejosobnější reality, z prožitku "já", osobního směřování ega či praktického života, do reality obecné, všelidské, do času, který přesahuje jedince, do sídla věčných archetypů. Toto setkání a transformace se děje v neznámých krajinách nevědomí, v nereflektovaných imaginativních setkáních obrazů ve fantazii.

Horoskop jako mandala

Současný člověk má ve většině případů k astrologii ambivalentní vztah. I když se nám zdá, že o tom mnoho nepřemýšlíme a že jdeme k astrologovi jen „to zkusit“, již touto volbou se vydáváme na výzkumnou cestu, o níž vskrytu tušíme, že může vést za hranice běžně přijímaného. Je v tom cosi lechtivého, znervózňujícího, dobrodružného, přicházíme do krajin, kde se aktivují fantazie o věcech člověka přesahujících. Naše současná kultura vnímá vesmír jinak než dřívější generace. Vesmír je pro nás fyzická skutečnost, která je naší skutečnosti nanejvýš rovna, lze o ni vypovídat, měřit ji a zkoumat jako objekt. Dřívější kultury pokládaly člověka za součást Universa a vesmír jim byl nadřazený. Skrývalo se v něm tajemství života a světa, možná i lidských osudů. Pohled do nebe byl zároveň pohledem tváří v tvář živé nezodpovězené otázce po původu a smyslu života, jíž je dodnes, jen my si to z nepochopitelných důvodů nepřiznáváme a překrýváme tajemství sumou dílčích informací, nad nimiž se tváříme, že jsou vyčerpávající. Seznámení se s horoskopem a jeho spojení s myšlenkou vlastního osudu znovu probudí tuto otázku a ať

si na ni odpovíme jakkoliv (třeba i nijak) její přítomnost probouzí fantazie s ní spojené a na ně navázané emoce. Horoskopický kruh je symbol. A přirozeností každého symbolu je zrcadlit jednotlivé projevy a úvahy ve vzdálenější a obecnější perspektivě, která obsahuje nikoliv jejich individuální detailní podobu, ale jejich smysl. Vidí skrz věci jejich niterný obsah a nechává vytušit osmyslňující propojení. V symbolu horoskopického kruhu se, mnohdy po velmi dlouhé době, fantazijně propojí osobní dimenze s něčím, co nás možná překračuje, na co s údivem hledíme za krvavých západů slunce, a dotkne se nás tušení nedozírnosti tajemství, jehož jsme součástí. Odněkud přivane slabý dech úvahy „třeba je všechno jinak“. Samotné setkání s tematikou astrologie a rozhodnutí k prozkoumání vlastního horoskopu je vstupem na cestu. Alespoň na zkoušku, chvilkové zpochybnění. Astrologie byla vždy bohatě zastoupena v obrazech a bádáních alchymistů či hermetiků, většina kultur a náboženství má i své pojetí astrologie. Chceme-li rozšířit otázku po původu člověka a smyslu pozemského bytí (a jedině tak můžeme nově vymezit prostor odpovědnosti člověka, po čemž současný vztah člověka ke krajině svého zrodu i probíhající finanční, sociální i politická krize víc než volají) přicházíme do vesmíru. Tam, kde hledáme odpověď na otázku po svém vzniku, přirozeně směrujeme i otázku po původu naší „lidskosti“ a našeho vědomí, po smyslu našich životů. Astrologický horoskop v nás evokuje tyto otevírající se krajiny nekonečna a nevyslovených tajemství a zároveň nabízí matrici a systém, Ariadninu nit, s níž můžeme do labyrintu vstoupit. Mandaly starých náboženství nabízely něco podobného. Obrazce soustředných kruhů, čtverců a jiných symbolů vnukají představu celistvosti s řádem, který vše propojuje. Představu smysluplného labyrintu světa s rájem srdce ve středu, intuici, která vyvolává ze tmy tajemství, která se skrývají v hlubinách nebes. Svým zvláštním symbolickým zrcadlením nám zprostředkují pocit smysluplného organismu, jehož jsme součástí a umožní získat jiný vhled do situací. Astrologický horoskop propojuje naši jedinečnou osobnost s něčím, co nás přesahuje i v tom, že o tom nic nevíme, a tím nám umožňuje cítit se této nepojmenované a nezpodobené velikosti alespoň na chvíli součástí a být s ní osobně propojeni.

Horoskop jako osud

Když se dostávám do rozhovorů s lidmi, kteří astrologii nevěří a odvrhují ji, obvykle se potkávám s obavou, že je-li astrologie platná, vše je nalinkováno předem, s fatalistickým pojetím neměnného osudu. Předpokládají omezení svobody člověka, nemožnost vlastní osud ovlivnit či změnit, představují si předem vymyšlený doslovný příběh, který jen slepě naplňujeme. Rozbor horoskopu tato omezení či danost jednou provždy nepředpokládá a přináší něco zcela jiného – obraz instance, která čeká na naše řešení vlastního osudu, reaguje na ně či je možná i nějak dál využije, neznámou souvislost našeho života, tušení možného smyslu jeho jedinečnosti pro běh vesmíru. Když se seznámíme s rozborem horoskopu a nalezneme v něm shodu se skutečností, aniž bychom si to uvědomovali, odnášíme si s sebou také pocit, že náš osud a naše nejosobnější problémy a řešení jsou součástí jakéhosi neznámého velikého celku či jsou s ním nějak tajemně propojeny. Dnešní člověk naší civilizace je hrubián a amatér v zacházení s obrazy, naše fantazie často používá jen velmi omezený rozměr, neumíme obrazy odčítat, třídit ani vnímat, rozměr, který přesahuje to, nač jsme zvyklí, nás vyvádí z klidu a představuje pro nás ohrožení. Z horoskopu se můžeme dozvědět, že problémy, v nichž se topíme, nám nikdo neodpáře, neboť jsou součástí našeho osudu, ale také, že to, jak je prožijeme je pro někoho nebo něco

důležité a že to něco, co přesahuje naše chápání, se k nám nějak vztahuje, začínáme tušit, že naše životy jsou začleněny do širšího koloběhu, jemuž tak zcela nerozumíme, ale k němuž volky nevolky zaujímáme nějaký postoj. Náš osud má svůj vlastní smysl a cíl. Tento cíl se často nekryje s našimi vědomými cíli, často není zdaleka zaměřen na štěstí či prosperitu, ale víc na určité překážky a chyby, které musíme projít, pochopit a nechat se jimi proměnit. Tento smysl a cíl je zakotven v nějakém božím, kosmickém či karmickém plánu, který zůstává skryt našim očím, ale nějak záhadně komunikuje s naší duší a srdcem. Když se necháváme tímto skrytým plánem v zásadě ovlivňovat a vést, prorůstáme se svým osudem, který se nám postupně odměňuje tím, že rozšiřujeme své chápání světa, učíme se jej znát a milovat a nacházíme své místo, plnou dospělou osobnost a klid. Čím víc s osudem bojujeme, tím hůř jej neseme, prožíváme a reagujeme na jeho výzvy. Nevědomí a vlastní fantazie a sklony se pak stávají tyrany namísto pomocníků a neviditelnými nepřáteli, které projikujeme do druhých a světa kolem. Západní civilizace není zvyklá zacházet s představou individuálního osudu, naše globalizované a globalizující vědomí připouští různorodost maximálně v rozmezí různých dispozic či talentů, nikoliv životních cílů či možností jeho osmyslnění. Štěstí, zdraví, zabezpečení a prosperita jsou jedinými cíli, k nimž se upínáme. Horoskop nám může zjevit, že vrcholem našeho osudu je všechny tyto výdobytky opustit a najít svůj domov v tichém spočinutí. Buď to uděláme dobrovolně, promyšleně a s osobní účastí nebo to budeme přijímat jako nespravedlnost, trápit se, bojovat a vždy znovu záhadně prohrávat. Zároveň s tím, jak získáme pocit, že náš osud něco sleduje (ve smyslu „je sledován“ i „někam míří“), začínáme být také schopni zahlédnout svůj život jako příběh odehrávající se kolem naší osoby. Mnoho klientů astrologických sezení přichází s pocitem, že se jim jejich život „jaksi přihází“. Lidé často raději než by si přiznali, že žijí život, který žít nechtějí, vytvoří auru „nutnosti“, která je chrání před vědomou nespokojeností a přijetím odpovědnosti za svůj život. Být obětí je jednodušší a pohodlnější než tvarovat svůj život krok za krokem. Z těchto lidí však zároveň mizí i chuť do života, pocit smysluplnosti a radost. Jejich duše spí či postupně atrofuje. Touto „aurou“ může být manipulována a nakažena i celá společnost, která pak tvoří svět anonymních vykořeněných vědomí, která nahrazují soudržnost vzájemnou podezíravostí, důvěru alarmy a zákazy a sociální humanitu „přísností“. V otázkách vztahů a obrazů jsme skutečnými neandrtálci. A tak náš předpoklad násilí produkuje skutečné násilí, uzavírá naše mysli do vidiny nebezpečného, nemilosrdného světa, jaký pak s obzvláštní chutí i vytváříme, neboť jsme plni nerozpoznané agrese a bezmoci. Přijetí vlastní svázanosti s vesmírem nám může poskytnout šíři pohledu, zkušeností a zážitků, které pomohou snížit náš niterný pocit neukojenosti, osamocenosti a bezcennosti, z nichž roste současná krize víry.

Horoskop jako příměr časových a prostorových dimenzí.

Abychom se naučili vnímat horoskop jako prostředníka k dialogu s kolektivními archetypy nevědomí či s vesmírným příběhem věcí, zkusíme se vmyslet do jeho časových a prostorových struktur. Doby oběhu planet jsou různé. Měsíc oběhne za 28 dní, Saturn za 28 let a Pluto za 240 let. Zkusme si tuto informaci představit z hlediska prožitku sebe samých. Pohyby a změny Měsíce tedy korespondují s denními náladami a drobnými tužbami. Vesmírný energetický příběh, který planety symbolizují, se zde promítá do rychle se měnících nálad, mžikových niterných pocitů a mechanických, instinktivních reakcí, do citového světa duše a denních příběhů. Nemůžeme ale předpokládat, že nás ovlivňuje o to méně, neboť nepozorovaně podmiňuje emotivní náboj našich vjemů. Saturn jde pomaleji, jeho návrat na vlastní pozici v horoskopu věští přechod z mládí do středního věku a pak dále do stáří. Část psychiky, která přemýšlí, koná, plánuje a zajišťuje ve třicetiletém cyklu si asi

celkem umíme představit. Je v ní zahrnuta ctižádost, odpovědnost, spolehlivost, vytrvalost, příprava na budoucnost a obraz toho, co si představujeme jako dospělou, úctyhodnou osobnost, to, jak si nevědomky představujeme i svůj vlastní vrcholný stav, důstojné stáří, svůj zenit. V psychologickém pojmosloví patří do této kategorie obraz superega spojený s personou, budoucností, společenským úspěchem a řádem. Patří sem i schopnost abstrakce, která je s touto lidskou funkcí spjata. Ale horoskop nás zavádí i do hlubinných poloh, v nichž je zakotvena planeta Pluto. Její doba oběhu – 240 let – je delší než několik lidských generací. Abychom zaznamenali příběh jeho pohybu, musíme sledovat dějiny umění či historii, ale horoskop nás upozorňuje, že tato síla se projevuje také v psychice jednotlivce. I v naší imaginaci je ukryta schopnost dívat se na svět i na každodenní události prismatem věků, generací či evolučních proměn. Každý z nás má v sobě otázku po nejhlubší, základní „přirozenosti“, živelné síle života a smrti a jejich smyslu. A každý z nás na ni nevědomky odpovídá, i když třeba negativně nebo bagatelizací. V běžné astrologické praxi bývá tato planeta spojována se sexem, nezvladatelnými vášněmi, smrtí, touhou po moci, zvířecí částí našich povah, stínovými postavami nevědomí, říši Hádovou. Zároveň v jeho útrobách nalézáme i chuť tvorby, znovuzrození a životní proměny, daimóna osudu. Když imaginujeme a učíme se znát Pluta, pocítíme sílu a numinozitu této planety a jejích psychických obrazů také tehdy, když si představíme pomalost a vzdálenost jeho pohybu a naopak sílu atomové energie v miniaturním jádru. Cesta vlastním horoskopem je také výletem do labyrintu imaginace, do říše obrazů, nezodpovězených a možná nezodpověditelných otázek, na rozhraní jáské osobnosti, pohledu člověka a jazyka vesmíru a věků. Oživuje v nás pocit propojení s tajemstvím a učí nás imaginovat i to, co přesahuje naše trvání i životy našich dětí. Odkud pocházíme a možná i kam jdeme. Pokud navážeme základní vztah se svým horoskopem, může nám pomoci se postupně setkávat s fantaziemi, které jsou ukryty za naším navyklým způsobem myšlení, vstupovat do dosud neprobádaných poloh naší duše a začínáme i své denní zážitky vnímat ještě z jiné perspektivy. Z perspektivy osudu a důležitosti duše.

Horoskop jako cesta k vnímání celistvosti

Žijeme v kultuře vypjatého individualismu a specializace (které mnohdy připomínají spíš zbytnělé ego), posedlosti mládím, rychlostí a nezávislostí. Paradoxně k tomu vzrůstá tlak na normalitu a přizpůsobení, úzkost z nemoci a ze stáří, sociální systém vybudovaný na bázi rodiny se hroutí, neumíme věci zvažovat ani ocenit a jedním z mála polí, na které pouštíme svou fantazii je „obrana před potenciálně hrozícími nebezpečími“. Naše slova postrádají představy o tom, co vlastně říkáme. Slova nezkoumáme jako informaci o světě a životě, ale jako reklamu – bez důvěry, bez otázek, bez zaujetí. I současná celosvětová finanční a ekologická krize vykazují zásadní podobu krize důvěry, víry, vztahů a celistvého vnímání. Bez základní lidské slušnosti, zakotvené v představě, že nad námi je ještě něco, celek, do něhož patříme všichni stejně, který vymezí nutné hranice naší vypínavosti a nabídne jiný smysl žití než vítězství nad sousedem, život uvadá a mění se v rakovinné bujení růstu růstu, v boj našich představ s realitou, o níž mají vypovídat, v krizi vztahů, důvěry a hlubinné víry ve smysluplnost světa jako celku. V této situaci jsme svědky vzrůstu zájmu o hermetické vědy a staré divinační systémy. Astrologie, Tarot, I ging čím dál víc prorůstají do našich životů i když často ve velmi pokleslé podobě diktované víc touhou po senzaci než skutečným porozuměním. Co nás na nich nevědomky přitahuje, co od nich očekáváme?

Horoskop je symbol. A jako takový promlouvá k naší fantazii nikoliv pomocí konkrétních detailů, ale učí nás celistvějšímu, širšímu pohledu, dává tušit tajemný smysl. Mnohoznačnost vyzývá naši fantazii ke vstupu do hlubších, intuitivnějších rovin, kde mizí úzkostlivě střežený dualismus, který často zaměňujeme se „zdravým rozumem“. V astrologických kursech zhruba po půl roce přichází okamžik, kdy se účastníci shodnou, že jednou z věcí, kterou jim návštěva kursů dala, je hlubší uvědomění různorodosti lidí, představa celku, do nějž se vejdeme všichni i se svými extravagancemi, nepřijatelnými názory, „hloupými“ neschopnostmi a slabostmi. Pocit „ on je blbej“ se posouvá do představy „on je skutečně jinej“. Život se stává příběhem osobností, které mají právo na chyby a různorodost, neboť osobnost není daností, ale příběhem transformace, vztahem různých aspektů světa, energetických bodů, genů či prastarých duší, které se setkávají a učí se spolu komunikovat, příběhem tvorby. Zkoumání souvislostí mezi horoskopem jednotlivce a jeho osudem vepsaným do běhu hvězd nás zavede k bráně, kde do denního života mohou vplouvat fantazie o našem propojení s neznámem, o Bohu a smyslu lidských dějin i nás samých, které dodají příchuť smyslu i našim činům a rozhodnutím, zaměří naše vnímání světa na jiné hodnoty. Když se staneme svědky těchto skutečností, mění se nejen náš vztah k astrologii jako takové, ale i náš vztah ke světu, k Zemi, k ostatním lidem. Získali jsme osobní propojení s vesmírem. Kosmos se pro nás stává živým organismem, který je v denním kontaktu s našimi činy i myšlenkami, instancí, které na nás nějakým neznámým způsobem záleží a zároveň od nás něco očekává. Přítelem, rodičem, démonem, osudem i posláním. Svět a lidé se stávají součástí celku, který spojuje různorodé jednotlivosti a zapojuje je do svého, pro nás ne vždy zcela vysvětlitelného, ale tajemně smysluplného příběhu. Vrací nás k základním prožitkům života, které jsme poztráceli a jež tápavým krokem

hledáme.